Foto Ben Skála, Benfoto
Když se 18. ledna 2014 stal Petr Fiala předsedou ODS, působilo to skoro neuvěřitelně. Zvolit si do čela strany muže, který byl jejím členem pouze několik týdnů, bylo v naprostém rozporu s dosavadní vnitrostranickou politikou. Mnozí předpokládali, že Fiala bude jen krizovým „manažerem“, který vyvede ODS z nejhoršího, a pak ho nahradí někdo schopnější. Někteří si mysleli, že se pod jeho vedením ODS ode dna neodrazí, což pomůže do čela strany Václavu Klausovi mladšímu. A jiní to naopak vzali jako symbol sebereflexe zdiskreditované kmotrovské strany, která brutální, ale funkční klausovský étos, postavený na nahrazování společenského programu tím ekonomickým, promrhala vlastními sklony k mafiánství. Při pohledu na straníky typu Řebíčka, Bendla nebo Béma se proklamovaná pravicová svoboda jevila v lepším případě jako omyl a v horším jako záměrný podvod. Poslední ránu občanským demokratům pak zasadila Nečasova vláda a osoba Petra Nečase samotného. ODS tak Fiala přebíral v naprostém rozkladu.
Pravda je někde uprostřed
Už volby do Poslanecké sněmovny ukázaly, že co se týče predikcí, je pravda někde uprostřed. Stejně jako sociální demokraté dokázala do sebe i ODS pojmout celou řadu proudů. Na rozdíl od ČSSD se ale Fialovi podařil respektu hodný předsednický tah: pnutí uvnitř vlastní strany zneviditelnit – přestože jeho proponenty byly takové postavy jako Klaus mladší nebo euroskeptik a nacionalista Jan Zahradil. Mimo to je ODS rozkročená mezi klasické regionální korupčníky (Pavel Blažek nebo budoucí brněnská primátorka Vaňková), liberálnější pravici (Fiala sám, ale občas i Jana Černochová – pokud zrovna nestojí na tribuně s Martinem Konvičkou), zatvrzelé privatizátory, sexisty a kuřáky (Jaroslav Kubera) nebo kapitalistické svazáky nenávidějící chudé lidi (Alexandr Bellu, Alexandra Udženija).
ODS nepředstavuje alternativu. Představuje návrat do dob, které pomohly vytvořit fenomén Babiš, které se podílely na návratu Miloše Zemana, které stály na počátku toho, co dnes hystericky označujeme „rozdělená společnost“.
Ve volbách v roce 2017 nastal první viditelný paradox: ODS oproti minulým letům posílila, nejúspěšnějším politikem strany se ale oficiálně stal Václav Klaus mladší, který se co do počtu preferenčních hlasů umístil druhý – hned za Andrejem Babišem. Navzdory obecně známému politickému profilu mladého Klause to pro spoustu lidí nepředstavovalo žádný problém. Profesorská aura Petra Fialy působila. Oblíbený sport hledání spasitele české pravicové politiky mohl po zklamání z Petra Nečase pokračovat a naděje, že tentokrát to konečně vyjde, se přenesly právě na bývalého šéfa brněnské politologie a ministra školství. Nutno říct, že mediátorskou roli zvládal Fiala skvěle.
Politická scéna, stále razantněji vysávána catch all strategií ANO, našla v ODS „alternativu“ zprava, která vrací zašlou slávu všem, kdo uspěli v postkomunistickém vývoji české republiky, ekonomicky se etablovali a odmítají, aby jejich cestu za dalším úspěchem a kumulací zisku zdržovala taková témata jako ekologie, sociální soudržnost, regulace všeho druhu nebo debaty o nerovnosti. Fialovi k úspěchu stačilo jediné: hlasitě se vymezovat proti Babišovi, ať už z antikomunistických, nebo klasicky neoliberálních pozic. Především jeho ostré tažení proti EET, doplněné o spílání Evropské unii, se ve spojení s konzervativní protiimigrantskou rétorikou ukázalo jako dobrá strategie nalákání zbloudilých voličů.
Svatá válka proti Babišovi
Po celé období minulé vlády se kritika Andreje Babiše koncentrovala takřka výhradně na jeho působení v StB a na to, že i na české kapitalistické poměry nezdravě kumuluje vliv, peníze a moc. A pak samozřejmě na jeho trestní stíhání. Ano, na Babišovi je hodně co kritizovat. Snaha udělat z něj největšího démona české politiky, vyprávět už posté příběh o konci demokracie a strašit návratem před rok 1989 si proto v českém veřejném prostoru našla své místo (především díky deníkům Echo 24 a Forum 24) a po čase i praktickou odpověď: posílení narativu o tom, že jediná ODS představuje demokratickou alternativu. Na tom se v některých médiích pracovalo stejně usilovně jako na strašení Babišem.
Už po parlamentních volbách se objevily podivuhodné náhledy na to, jak Babiše odstranit. A prim v nich hrál právě „profesor politologie“ Petr Fiala. Jakub Patočka horoval v jednom z povolebních textů za širokou vládní koalici pod Fialovým vedením. Musela by sice přijmout i SPD a komunisty, ale co je koalice osmi naprosto ideově odlišných stran proti krutovládě Babiše. Vždyť Fiala „působí a chová se jako zásadový člověk. Má hlubokou znalost dějin a politiky, chce obstát v obtížné zkoušce.“
V podobném duchu píše i Pavel Šafr a „jeho“ Forum 24, které by bez kritiky Andreje Babiše nikdy nevzniklo a nefungovalo. Povolební radost z toho, že se v Brně podařilo vyšachovat dosavadního primátora Vokřála, tak na Foru 24 kazila jen paranoidní představa, že se Babiš osobně snaží přes MF Dnes pošpinit možnou brněnskou primátorku Markétu Vaňkovou. Blouznění na úrovni rádia Jerevan plné tajnosnubných poznatků o tom, že „vše právě směřuje k tomu, aby Babišovy noviny předvedly brněnskou ODS jako hnízdo kmotrů“, přitom úplně ignorovalo fakt, že brněnská ODS je hnízdem kmotrů. To ovšem nelze vytěsňovat jen proto, že se pro někoho tažení proti Babišovi stalo důležitější než pravda.
Nikdy jsme nebyli liberální
Navzdory tomu, co se Petru Fialovi podařilo, není možné se na občanské demokraty dívat jako na znovuzrozenou, očištěnou, „lepší“ stranu. Mentálně ustrnula v dobách, kdy se Klausovi podařilo prodávat individualistický a nespravedlivý program jako osvobozující a liberální politiku, i když ani jedno nebyla pravda. ODS se sice ve svých počátcích zaštítila rovnostářskou rétorikou, která slibovala, že se po prvotním šetření budou všichni mít líp, ve skutečnosti ale vytvořila tvrdě třídní hierarchii a sama se stala symbolem polomafiánského spolku s neprůhlednými praktikami. V průběhu let se pak ODS zdiskreditovaná řadou korupčních skandálů stala navíc stranou konzervativní a zpátečnickou, jejíž jediný „liberalismus“ spočíval v maximální podpoře volného trhu. Stala se představitelkou nacionalistické politiky, která otevřeně hlásá třídní boj shora, inklinuje ke xenofobii a pomáhá polarizovat společnost. Tento diskurz si ovšem strana udržela i za Fialova předsednictví. Jediný rozdíl od takového Okamury je, že to praktikuje výhradně asociálně a skrze jiné voliče: bohaté a nespokojené.
Byl to Petr Fiala, kdo si se zájmem prohlížel maďarské ostnaté dráty, byl to Petr Fiala, kdo vyjednal pro senátní a krajské volby koalici s králem hazardu a majitelem Parlamentních listů Ivem Valentou, byl to Fiala, kdo vyzýval k zastavení „škodlivé inkluze“ a chválil Blesk za to, že otevřel debatu nad tím, jestli děti s postižením patří do normálních škol. A ve výčtu by se dalo pokračovat.
ODS nepředstavuje alternativu. Představuje návrat do dob, které pomohly vytvořit fenomén Babiš, které se podílely na návratu Miloše Zemana, které stály na počátku toho, co dnes hystericky označujeme výrazem „rozdělená společnost“. Kořeny tohoto rozdělení mají přímou souvislost s polistopadovou přeměnou společnosti na atomizované jednotky vzájemně soupeřících skupin nebo individuí. A přesně těmto ideám odpovídá i současná podoba občanských demokratů. Ani dobře vypadající profesorské brýle to nezmění.
Autorka je redaktorka Alarmu.