Na novou papežskou encykliku Laudato si‘, která je první vskutku Františkovou encyklikou, se pělo nemálo pochvalných ód. Média prezentovala tento dokument jako malou revoluci uvnitř poněkud zkostnatělé církve, již František usilovně staví do progresivních kolejí. Pravda je ale poněkud konzervativnější, nicméně mnohem zajímavější než její mediální obraz. Překvapivost Františkovy encykliky je totiž dvojí – nejenže je tento dokument progresivní, ale údiv také vzbuzuje především zjištění, že ve skutečnosti nijak zásadně nevybočuje z dlouhodobější církevní linie, která se v sociálních, politických a ekonomických tématech ocitla nalevo od dnešních socialistů.
Pozadím Františkovy encykliky totiž není ani tolik osobnost jejího autora, jako spíš samotná sociální nauka církve, jež si v průběhu své více než staleté existence zachovává podivuhodnou konzistenci. Františkovo Laudato si‘ tak má nejlepší smysl zkoumat ve srovnání s encyklikou Caritas in Veritate jeho předchůdce Benedikta XVI.
Církev nalevo od evropských socialistů
Oba dokumenty nás nenechají na pochybách, že pokud by si jejich požadavky osvojila česká parlamentní levice, hlásné trouby mediálního antikomunismu by se v panické hrůze rozezvučely do všech stran. Pokud například neváhá český komentariát přirovnávat Tsiprase a Varufakise s jejich současnou velmi mírnou programatikou k bolševikům, pro Benedikta XVI. nebo Františka by už jim patrně došlo pojmové střelivo. Důvod je nasnadě: sociální nauka církve vznikala na konci 19. století v době nástupu sociálních a odborových hnutí, socialistických a komunistických stran, jejichž radikální požadavky dnes působí, jako by se snesly z jiné dimenze.
Za pozornost stojí fakt, že katolická církev je dnes jedním z posledních nositelů univerzalistického étosu, který neváhá pojmenovávat globální problémy a stejně tak nacházet jejich řešení na skutečně globální úrovni.
Na tyto tendence reagovala katolická církev střední pozicí mezi liberálním fundamentalismem volného trhu a požadavkem revolučního zrušení soukromého vlastnictví, jak kázal tehdejší socialismus. Díky této konstelaci vznikla sociální nauka církve, která se dnes může vymezovat jen vůči polovině svých tehdejších protivníků, protože zatímco (neo)liberální fundamentalismus slaví už několik dekád svoji renesanci, socialistická strana tehdejšího střihu dnes prakticky neexistuje.
Dochází tak k paradoxní situaci, v níž je církev se svou sociální naukou v mnohých otázkách nalevo od evropských sociálně demokratických stran a ve svém „sociálním programu“ si po celou dobu zachovává obdivuhodnou konzistenci. Sociálnědemokratické strany během 20. století prodělaly divoký vývoj od původních požadavků různých cest k nastolení socialismu až po dnešní třetí cestu, která se uspokojuje hájením zbytků sociálního státu. Oproti tomu institucionální paměť katolické církve reaguje na staronové situace ze stejných pozic, které se vyprofilovaly na konci 19. století.
Kdo byl zelený papež?
Od svého nástupu František budil v pravicových kruzích skutečné zděšení a byl označován stigmatizujícími nálepkami marxisty, socialisty, ba rovnou komunisty. Dílem proto, že je bezesporu radikálnější než jeho předchůdci, nicméně v mnohém se jeho osvěžující novost projevuje spíše na symbolické úrovni – ať už samotným přijetím jména Františka z Assisi, hlásáním myšlenky chudé církve nebo třeba naposledy pozváním Naomi Klein na konferenci o změnách klimatu.
Tyto symbolické akty se těší velké mediální pozornosti a zároveň vytvářejí určitý obraz, který jako by se vymykal běžné představě spíše konzervativní instituce papežství. Představme si ale politický program, jehož součástí bude volání po novém finančním a politickém řádu na globální úrovni, založeném na smyslu pro společný zájem, hledání jiných tržních modelů než toho aktuálního, kapitalistického, koordinované řešení ekonomické krize na globální úrovni s návrhem na rozšíření pravomocí OSN ve prospěch výběru daní z finančních transakcí nebo primát politiky nad ekonomikou. Dále bychom v něm nalezli i výraznou kritiku Mezinárodního měnového fondu a požadavek větších veřejných intervencí do ekonomiky.
Smělost takové programatiky by jistě dělala vrásky nejednomu stranickému sekretariátu evropských socialistů, nicméně autorem těchto požadavků není „komunista“ František, ale jeho předchůdce Benedikt XVI. – vybrané teze pocházejí z jeho encykliky Caritas in Veritate. Benedikta si dnes rozhodně nespojujeme s označením „zelený papež“, jehož se mu jako prvnímu papeži dostalo díky důrazu, který kladl na environmentální témata.
Levice a křesťanský univerzalismus
Přesto ale nelze zpochybnit určitou specifičnost Františkova přístupu. Zaprvé klade důraz na systémové chápání dnešních problémů. Kritika nešvarů současného světa sice zůstává bytostně moralizující, protože za původ zla ve světě považuje morální selhání člověka, nicméně zároveň cílí na samotný systém, který produkuje chudobu a nerovnost. Moralizující je tak analýza příčin, ale nikoli strategie k nápravě důsledků. Nesetkáme se zde s prvoplánovým důrazem na to, stát se lepšími lidmi, ani s apelem, aby se politické a ekonomické elity navrátily ke správnému morálnímu kódu. Nestačí změnit sebe ani apelovat na morální obrácení mocných tohoto světa, cílem naší snahy má skutečně být změna nastavení specifických institucionalizovaných mechanismů, které jsou vnímány jako hluboce nemorální.
Druhým bodem je otevřenost Františkova univerzalismu – i volbou abstraktnějšího jazyka překonává myšlenku svého předchůdce o pomyslné vedoucí úloze katolické církve ve světě a namísto této figury dominance volá po širší spolupráci, v níž by katolické církvi připadla role (pouze) jedné z důležitých sil usilujících o nápravu světa. Takové stanovisko je ostatně i mnohem realističtější a František za tuto pokoru a otevřenost vůči druhým sklízí pravidelně ovace na celém světě.
Mimoto stojí za pozornost i fakt, že katolická církev je dnes jedním z posledních nositelů univerzalistického étosu, který neváhá pojmenovávat globální problémy a stejně tak nacházet jejich řešení na skutečně globální úrovni. Emancipační myšlenka internacionalismu je dávno politickou mrtvolou a levicové strany dnes naprosto uspokojuje hraní her na národních písečcích s jistým přihlédnutím ke kontinentálním rozměrům svých témat. Na půdě této žalostné situace se zdá, že hned v několika ohledech platí teze Slavoje Žižka, jíž dává současné levici za úkol, aby se přiznala ke křesťanskému dědictví sídlícímu v samotném nitru jejích emancipačních praxí i teorií.
Pokrok v mezích katolického rozumu
Samozřejmě zůstávají oblasti, v nichž to není s církevním pokrokářstvím tak horké. Mnohá z důležitých témat nové levice, například práva sexuálních menšin nebo liberalizace sexuální morálky obecně, postoj k feministickým a genderovým tématům či takovým evergreenům, jako jsou interrupce či antikoncepce, jsou v pokračujícím ostrém rozporu se sekulární levicí. Morální kódy se v těchto oblastech příliš nepřekrývají a média už si stihla povšimnout, že ani František v tomto není výjimkou, což může souviset s tím, že v tomto ohledu nemá příliš reálných možností. Otázkou spíše zůstává, jestli církev vůbec někdy tyto neuralgické body překoná, protože by tím popřela legitimitu své mnohaleté praxe.
Buď jak buď, veškerá kritika tržního fundamentalismu, ať současná či budoucí, bude mít vždy po svém boku paradoxního církevního spojence. Římský katolík a kandidát na amerického prezidenta Jeb Bush se v reakci na Františkovy výroky nechal slyšet, že papež ani církev nemají co mluvit do ekonomických otázek. Nejspíš si nevšimnul, že přesně tohle církev dělá už déle než sto let.
Těžko říct, co by na to řekl kardinál Duka, který se s jiným známým tržním fundamentalistou velice rád plácá po zádech. Pro sekulární levici to ale znamená, že některé církevní představitele není nutné kritizovat jen „zvnějšku“, ale docela dobře může stačit omlátit jim občas o hlavu papežské encykliky.
Autor studuje na FF MU.