Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jak si vysvětlit Panamské dokumenty

Slovinský filosof reaguje na zveřejnění Panamských dokumentů.

Zřejmě jedinou skutečně překvapující věcí na Panamských dokumentech je to, že žádné překvapení neobsahují. Copak už dávno nevíme všechno, co jsme očekávali, že se z nich dozvíme? Samozřejmě – jedna věc je obecně vědět o zahraničních bankovních účtech, a jiná věc je vidět konkrétní důkazy. Je to jako vědět, že náš partner nás podvádí, což můžeme akceptovat jako určitou abstraktní znalost, nicméně stejně nás bude bolet, pokud se dozvíme žhavé detaily nebo narazíme na fotografie jeho nevěry. Takže teď máme díky Panamským dokumentům na krku obrázky finanční pornografie světových boháčů a nemůžeme už dál předstírat, že o nich nevíme.

Ráj pro vyvolené

V roce 1843 mladý Karl Marx tvrdil, že německý ancien régime „si pouze představoval, že sám v sebe věří a chtěl po zbytku světa, aby si představoval totéž“. V takové situaci je zostuzování držitelů moci zbraní samo o sobě. Nebo, jak tvrdí mladý Marx, „stávající tlak se musí stát ještě silnější tím, že k samotnému nátlaku přidá i vědomí tohoto nátlaku, ostuda se musí stát ještě ostudnější svým zveřejněním“. Taková je naše dnešní situace: jsme svědky bezostyšného cynismu existujícího globálního řádu, jehož zástupci si pouze představují, že věří v ideje demokracie a lidských práv, zatímco skrze takové tahy, jakými jsou WikiLeaks nebo Panamské dokumenty, se hanba – naše hanba za to, že nad sebou tolerujeme takovou moc – stává ještě hanebnější díky tomu, že je zveřejněná.

Realitou, která se dostává na povrch díky Panamským dokumentům, je třídní rozdělení – přesně takhle jednoduché to je. Dokumenty ukazují, že bohatí žijí ve svém vlastním světě, ve kterém platí jiná pravidla.

Rychlý pohled na Panamské dokumenty odhaluje jednu špatnou a jednu dobrou zprávu. Tou dobrou zprávou je všeobjímající solidarita všech zúčastněných: v tajemném světě globálního kapitálu jsme si všichni bratry. Je tu západní rozvinutý svět, včetně nezkorumpovatelných Skandinávců, a všichni si podávají ruce s Vladimirem Putinem. Stejně tak tu je čínský prezident Si Ťin-pching společně se Severní Koreou a Íránem. Muslimové a Židé tu na sebe přátelsky pomrkávají – v multikulturním ráji, kde jsou si všichni rovni ve své odlišnosti. Špatnou zprávou je do očí bijící absence Spojených států, která dává určitou důvěryhodnost ruským a čínským prohlášením o partikulárních politických zájmech, které mají být součástí celé kauzy.

Takže co máme dělat se všemi těmito daty? První (a převažující) reakcí je samozřejmě výbuch morálního hněvu. To, co bychom ale měli okamžitě udělat, je změnit téma z morálky na náš ekonomický systém: politici, bankéři a manažeři byli vždycky chamtiví, takže se můžeme ptát, co přesně v našem právním a ekonomickém systému jim umožnilo realizovat jejich chamtivost v tak obrovské míře?

Od finančního kolapsu v roce 2008 nás veřejné postavy, papeže nevyjímaje, neustále bombardují požadavky, abychom bojovali s kulturou excesivní chtivosti a konzumerismu. Jak řekl jeden z teologů, blízkých papeži: „Současná krize není krizí kapitalismu, ale krizí morálky.“ Dokonce i část levice se snaží kráčet po této cestě. Není tu ale nedostatek antikapitalismu: před několika lety propukly protesty Occupy a jsme dokonce svědky přesycení z kritiky hrůz kapitalismu: knihy, hloubkové analýzy v tisku, stejně jako televizní reportáže překypují zprávami o firmách, které bezohledně znečišťují naše životní prostředí, o zkorumpovaných bankéřích, kteří si dál vyplácejí tučné bonusy, zatímco jsou jejich banky zachraňovány z veřejných peněz, nebo o robotárnách, kde děti pracují přesčas.

V této záplavě kritiky je ale jeden háček: bez jakékoliv tematizace je pravidelně ponechán liberálně-demokratický rámec boje proti těmto excesům. Explicitním nebo implicitním cílem tu je demokratizovat kapitalismus, rozšířit demokratickou kontrolu nad ekonomikou – skrze nátlak veřejných médií, zásahy vlády, přísnější zákony a poctivá policejní vyšetřování. Systém jako takový je ale ponechán bez jakýchkoliv otázek a jeho demokratický institucionální rámec právního státu zůstává posvátnou krávou dokonce i pro ty nejradikálnější formy „etického antikapitalismu“, jakou je třeba hnutí Occupy.

Apologeti volného trhu

Chybu, které se musíme vyvarovat, nejlépe ztělesňuje příběh – ačkoliv možná jen apokryfní – o levicovém keynesiánském ekonomovi Johnu Galbraithovi: předtím, než se v padesátých letech vydal na cestu do Sovětského svazu, napsal svému antikomunistickému příteli Sidneymu Hookovi: „Nemusíš se bát, nenechám se sověty zlákat k tomu, abych po návratu domů prohlašoval, že u nich mají socialismus!“ Hook mu okamžitě odpověděl: „To je přesně to, čeho se obávám – že se vrátíš zpátky a budeš tvrdit, že Sovětský svaz nemá se socialismem nic společného!“ To, co dělalo Hookovi starosti, byla ona naivní obrana čistoty konceptu: pokud se při budování socialistické společnosti sejde na scestí, pořád to ještě neruší platnost ideje samotné, pouze to znamená, že jsme ji neuskutečnili správně. Nevidíme ale stejnou naivitu u dnešních tržních fundamentalistů?

Když před několika lety během jedné francouzské televizní debaty tvrdil francouzský intelektuál Guy Sorman, že kapitalismus a demokracie jdou nezbytně ruku v ruce, neodolal jsem a položil mu otázku, která byla nabíledni: „Ale co pak říkáte na současnou Čínu?“ Sorman okamžitě odvětil: „V Číně není žádný kapitalismus!“ Pro fanatického prokapitalistu Sormana fakt, že země není demokratická, znamená, že není skutečně kapitalistická, ale realizuje pouze zdeformovanou verzi kapitalismu – v úplně stejném smyslu jako pro demokratického komunistu nebyl stalinismus autentickou formou komunismu.

Základní chybu, která se skrývá pod povrchem, není těžké identifikovat – podobně jako v jednom známém vtipu: „Moje snoubenka nikdy nechodí pozdě na schůzku, protože ve chvíli, kdy se zpozdí, už není mou snoubenkou!“ Přesně tak dnešní apologeti volného trhu v nevídaném zajetí ideologie vysvětlují krizi z roku 2008: nebylo to selhání volného trhu, co všechno způsobilo, ale přílišné státní regulace. Jinými slovy – problém byl v tom, že naše tržní ekonomika nebyla dostatečně tržní, ale naopak byla pořád v sevření státu blahobytu. Lekce Panamských dokumentů spočívá v přesném opaku této pozice: korupce není nahodilá deviace globálního kapitalistického systému, ale základní součást jeho fungování.

Kapitalismus jako legalizovaná korupce

Realitou, která se dostává na povrch díky Panamským dokumentům, je třídní rozdělení – přesně takhle jednoduché to je. Dokumenty ukazují, že bohatí žijí ve svém vlastním světě, ve kterém platí jiná pravidla a kde právní systém i policejní autorita jsou nejen silně pokroucené, aby chránily bohaté, ale kde se platné právo dokonce ještě dále ohýbá, aby bohatým vyhovělo.

Už se na tyto dokumenty stihlo objevit mnoho reakcí pravicových liberálů, které kladou vinu za odhalené excesy na bedra našeho sociálního státu, respektive na to, co z něj ještě zbývá. Vzhledem k tomu, jak vysokými daněmi je zatíženo bohatství, se není čemu divit, že se je vlastníci snaží přesunout do míst s nižšími daněmi, což koneckonců není nic nelegálního. Jakkoliv je tato výmluva veskrze směšná, skrývá v sobě zrnko pravdy, a to minimálně ve dvou bodech. Zaprvé, dělicí čára, která od sebe odděluje legální a ilegální transakce je stále více rozmazaná a často se smršťuje jen na věc interpretace. Zadruhé, vlastníci onoho bohatství, které přesunuli na zahraniční bankovní účty a do daňových rájů, nejsou žádná chamtivá monstra, ale jednotlivci, kteří zkrátka jednají jako racionální subjekty snažící se ochránit své bohatství. V kapitalismu není možné vylít z vaničky špinavou vodu finanční spekulace, aniž byste s ní nevylili i zdravé dítě reálné ekonomiky.

Neměli bychom se bát dotáhnout tuto úvahu až do důsledků. Právní systém globálního kapitalismu je na své základní úrovni jen legalizovanou korupcí. Otázka toho, kde začíná zločin (tedy které finanční operace jsou ilegální), není právnickou otázkou, ale otázkou výsostně politickou, takovou, která se týká mocenského boje. Takže proč tisíce byznysmenů a politiků udělaly to, co o nich tvrdí Panamské dokumenty? Odpověď je stejná jako u jednoho starého vulgárního vtipu, který má podobu hádanky: „Proč se psi tam dole olizují? Protože můžou.“

Autor je filosof.

Z anglického originálu Explaining the Panama Papers, or, Why Does a Dog Lick Himself? publikovaného na webu magazínu Newsweek přeložil Martin Vrba.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image