Kavárna versus lid, dvě slepé uličky – a hrozby

Evropu dnes nedrží pod krkem mohamedáni a Rusové, ale evropští elitáři s demokratickou ideologií a evropský „lid“ vzhlížející k autokratům.

Takzvaná pražská kavárna, intelektuálové publicisticky činní, leví i praví, vždy liberální a jen zřídka konzervativní, mají samozřejmě problém. A sice: jak komunikovat s českým lidem? Nelze se jim příliš divit, pokud jde o adresáta komunikace. Vždyť více než polovina Čechů pokládá za největší evropský problém terorismus, který známe jen z klipovitých zpráv, zatímco ve Francii, kde lidé stojí tváří v tvář kaskádě islamistických útoků – naposledy atentátu v Nice (84 mrtvých a 200 zraněných) –, má tentýž názor jen jedna třetina obyvatel. Lze vůbec jakkoli racionálně oslovit národ, jenž za největší problém pro svoji Českou republiku pokládá přistěhovalce s téměř stejnou intenzitou jako občané Švédska, kde loni požádalo o azyl stonásobně více běženců než u nás? Pokud jde o „islámské nebezpečí“, žadatelů ze Sýrie a Iráku bylo loni v Česku 175 (slovy: sto sedmdesát pět). A nemají žádnou jistotu, že azyl obdrží.

Putna Plus

S náměsíčnictvím lidu ovšem závodí iracionalita samotné „kavárny“. Chyba evidentně není jen na lidových přijímačích, ale i ve studiích, odkud je vysílán podivný šum, jenž chce být platným posudkem doby a morální, ba politickou hrází proti temnotám. Kde jsou ty časy, kdy francouzský filosof Cornelius Castoriadis pokládal za důkaz duchovního úpadku různé „pošetilé vynálezy, například monetarismus“? Nyní se do éteru vypouštějí „odborné“ soudy, které jsou sice protikladné poněkud fašizujícím lidovým náladám, ale ani filosof by v těchto soudech neshledal ponor pod povrch dění, obeznámenost s reálným světem či kvalifikaci, která by převyšovala profesní minimum zasloužilých domovnic. Přesvědčivost nemají takové skvosty elitního rozumování žádnou.

Profesor Putna výslovně odmítá naslouchat oponentním názorům, pokud nejsou kvalifikované podle akademických kritérií. Názory nekvalifikovaných lidí podle něj „nejsou relevantní“.

Profesor Martin C. Putna, literární historik, neotřelý katolický liberál a demokrat každým coulem (právě tak se nepochybně vnímá a často se tak i jeví), požívá jisté sympatie v levicovém kavárenském koutku. Asi pro svoji osobní kalvárii s hradním nabobstvím kolem profesorského gradu, pro expresivní odpor k ultrapravicovým pseudohodnotám i pro instinktivní obhajobu anarchického vzdoru proti neoliberálním normalizátorům živé každodennosti (jeho podpora boje za existenci Autonomního centra Klinika v Praze na Žižkově). Znalost kulturní disciplíny, kterou přednáší, mu snad neupírá nikdo. Přesto právě on – v sobotním rozhovoru s Barborou Tachecí v Českém rozhlase Plus – předvedl intelektuální výkon, v němž by nezahlédla jiskřičku ducha ani boží vševědoucnost ve stavu nejvyššího milosrdenství.

Profesor Putna se s odkazem na „demokraty, humanisty a liberály třicátých let“ nade vši pochybnost postavil proti – tak o tom mluvil – současné iracionální evropské vlně, proti hnědnutí, fašizujícím a autoritářským tendencím na starém kontinentu. To vše ve jménu svobodného, liberálního a demokratického řádu. Kavárna by musela být z kamene, kdyby takovému odhodlání nedržela palce a nehlásila se do služby tak ušlechtilé. A kdyby jí v tom nadšení neunikly zásadní vady putnovštiny, jednoho z ohnisek kavárenské ideologie.

Ale proč?

Zásadní vada je v mezerovitém popisu situace. Paralela s třicátými léty dvacátého století je skvělá. Ale hned po jejím zaklenutí se pouze dozvídáme, že tehdy (jako dnes) „celá Evropa jako by byla znuděna, znavena, znechucena z demokracie a začala volat po silných řešeních a silných vůdcích“. A dál: „Když člověk sledoval mapu Evropy tehdejší doby, viděl, že jednu zemi za druhou zachvacuje touha po takovémto vůdci a ti vůdcové skutečně přicházejí. A ta Evropa, která ve dvacátých letech byla Evropou většinou demokratických států, je v polovině třicátých let Evropou, kterou většinou už tvoří státy autoritářské.“

„Ale PROČ?!“ řvávala za totalitních časů na nás, studentíky pražského periferního gymnázia, stará dějepisářka. A zapisovala jednu pětku za druhou za pouhý jevový popis událostí a za naprosté – dnes dokonce klidně profesorské – bezvědomí o jejich příčinách.

Literární kavárna prostě nepracuje s ekonomikou, s produkčními fundamenty, nýbrž žongluje s idejemi, mentalitami, memy, jimiž se šíří „vlny iracionality“. Velká hospodářská krize třicátých let je pro ni vzduch, nikoli příčina zásahů do společnosti a rozvoje aparatur moci amerického Nového údělu, německého nacismu, sovětského stalinismu, autoritářství, diktatur a druhé světové války. Kavárna nemluví a nechce ani slyšet o kapitalismu, jeho barbarských pulzacích a holé nutnosti jeho překonání. Stačí, abychom se – v rámci toho, co jest – přiklonili k těm správným myšlenkám a koncepcím, po nichž volají ti správní, neautoritářští vůdci. Vlastně to nestačí a Martin C. Putna se to nějak z dějin dozvěděl. Ví a řekl, že demokraté, humanisté a liberálové třicátých let „psali, mluvili, sjezdovali, vydávali deklarace, ale cosi jako ta iracionální vlna tu Evropu opravdu prostě vlekla někam jinam“. A oni se „ukázali býti bezmocnými“.

Ale PROČ? Inu, neoslovili lid, protože byli vnímáni jako elita, jako navonění pokrývači exploatace, jako odvozeniny tehdejší – na celé čáře selhavší – buržoaznosti.

Všechno je naopak

Není to dnes podobné, jakkoli Velká finanční krize 2008 byla a je dosud pohotově chlazena digitální sprchou peněz s nezbadatelnými důsledky? Ne, je to horší. Karel Čapek (jehož se profesor Putna v rozhovoru dovolal) a ještě víc Ferdinand Peroutka zvažovali – s různou mírou obav – výhledy za kapitalismus a chápali ve správných kontextech falešnou lidovou víru v sovětské Rusko Stalinovy éry. Zatímco dnes naopak nechápeme ani trochu zoufalé vzhlížení zdola k Putinovi, „správnému maníkovi“, ke „komunistické“ Číně a pánovi Hradu, jenž aspiruje na kult osobnosti. Osobnosti, která – rozepsal se jeden uchvácený důchodce na Facebooku – „pročistí všechny špinavé kouty“ (sic!). A hůř ještě. Kavárna hraje hru s vyšeptalou pravicí a potvrzuje lidu jeho hluboký omyl brojením proti Rusku coby resuscitujícímu se přežitku „komunistického totalitarismu“. A ovšem – napořád – proti „komunistické Číně“. Že oba dva režimy ve světě patří k těm nejtvrdším a potenciálně navenek velmocenským kapitalismům, je utajováno důkladněji než jaderné zbrojení.

Profesor Putna si posteskl, že donedávna byl ústředním tématem debaty vztah Ruska, Ukrajiny a Evropy. „Bylo to blaženě jednoduché a jednoznačné: Rusko je agresor, který ukradl kus Ukrajiny. A kdo říká něco jiného, je ruský agent. Nebo hlupák. Nebo obojí,“ prohlásil. A zalitoval, že dnes už to tak „šťastně jednoduché“ není, protože současná Evropa uvízla mezi radikální podobou islámu a hnědnutím, radikalizací samotné Evropy.

No vida, co se člověk z rádia nedozví? Nevěděl jsem do soboty, že dávno zaniklo NATO a že naopak Varšavská smlouva nejenom přetrvala, ale že nyní – od Kamčatky přes Kanadu až po Karibik – obkličuje USA. Myslel jsem, že nikoli Rusko, ale Spojené státy jako jediná země na světě oficiálně přijaly „preemptivní obrannou doktrínu“, která jim umožňuje preventivně (slůvko „preemptivně“ znamená v podstatě totéž) vojensky zasáhnout podle vlastního uvážení v kterékoli části světa. Myslel jsem, že vše je naopak. A měl jsem ještě ke všemu za to, že aranžéři hnědnutí pouze islámský terorismus a uprchlíky z vlastních imperiálních válek zneužívají k posílení sociální kontroly nad znepokojenými a ohlupovanými občany. Ani na chvíli mne nenapadlo, že Islámský stát drtí Evropu se stejnou účinností jako ten svalovec Putin.

„Demokracie rozkvétá“

Jak může tahle prázdná kavárenská ideologie obstát při sebeupřímnější ochraně demokratických pořádků? I lid dočista zpitomělý pudovou islamofobií rozezná nutně putnovské „mimoňství“ nevídaných rozměrů. Lež má krátké nohy, ale autentický předsudečný omyl falešného vědomí, bublina ideologie, načinčaná navíc upřímným zápalem, nemá nohy nakonec žádné. Jejich producent sám nemůže být demokratem, za kterého se považuje. Také jím není. Profesor Putna výslovně odmítá naslouchat oponentním názorům, pokud nejsou kvalifikované podle akademických kritérií. Názory nekvalifikovaných lidí podle něj „nejsou relevantní“. Proto se Václav Klaus může vyjadřovat k ekonomice, neboť byl odborně schválen za profesora ekonomie zasvěcenými lidmi. Proto se on, Putna, nikdy k ekonomii nevyjadřoval a nevyjadřuje – a to ani tehdy, jak jsme viděli, když zvedá analogii mezi současností a třicátými léty. Bez zmínky o Velké hospodářské krizi ale o žádnou analogii nejde!

Tady už se nacházíme v duchu normalizační doby, kdy právní teoretik František Šamalík v samizdatové knize O podstatě a záludnostech politiky (1992) dospěl k pevnému názoru, že protiklad profesionalita–amatérismus znamená v politických režimech opozici totalita–pluralismus, diktatura–demokracie, „vědecký světový názor“ – „neuvědomělý lid“. Když Martin C. Putna do rozhlasového mikrofonu v sobotu 13. srpna 2016 vyzval k tomu, aby nás „zodpovědní politikové zbavili toho člověka“ (přímo voleného prezidenta republiky Miloše Zemana) jako vlastizrádce, jsme tu zase v jiném povědomém světě, ve světě takřka pinochetovských řešení. Zkrátka, „demokracie“ vítězí na všech frontách…

„Putinizovaný“ lid dnes určitě není uvědomělý, tedy vědomý si svých reálných zájmů, nepřátel a možností. Hrozí, že na sebe tancem podle zemanovských not strhne těžkou dějinnou pavlač. Ale zaslepená putnoidní kavárna není jen jiná slepá ulička, ale i další – a nemalá – hrozba svobodě.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image