Spřízněni (nejen) eurovolbou

Ne že by volby mohly něco změnit. Mohou však zobrazit změny, k nimž už došlo: vzestup autoritářských blíženců v Evropě.

Poté, co si dal Andrej Babiš vytisknout na trumpovskou čepici „Silné Česko“ a strana ANO do kampaně vstoupila se sloganem „Česko ochráníme. Tvrdě a nekompromisně“, hlavní idea eurovoleb, které se uskuteční 24. a  25. května, je napohled zřejmá: půjde o obranu této země před nekompromisním a tvrdým – vnějším i vnitřním – nepřítelem. Konkrétního nepřítele (z Bruselu nebo Sahelu, ze Západu či z Východu, shora nebo zdola) nechť si každý dodá sám podle toho, čeho se náhodou zrovna nejvíc bojí. Mezi řádky sdělují voličům, že Česko je slabé a jeho občané nazí v trní, zatímco spasitel se nabízí, je po ruce nebo aspoň na cestě. Když komunisté sdělují „Nenecháme to tak“, má to tentýž smysl; rozhodně nechtějí bez řádného uvážení ukřižovat nějakého toho spasitele. Tomu je naopak třeba pomoci nést kříž, i kdyby to byl falešný prorok.

Případ pro psychiatra?

Jedním z nejdrsnějších zemských obranářů je dnes MUDr. Ivan David. Kdysi dnem i nocí zvažoval (jsem toho očitý i ušitý svědek), jak bránit práci proti kapitálu. Když se to nepovedlo počátkem devadesátých let v Levé alternativě a potom dlouhá léta u sociálních demokratů, za něž chvíli seděl ve vládě Miloše Zemana (1998), stanul nyní v čele kandidátky Strany přímé demokracie Tomia Okamury, nefalšovaného kapitalisty. Vzhledem k okolnostem sice stále pevně drží žerď, ale musel vyměnit prapor. Jelikož se dnes – tak to řekl – hlavní politický boj přenesl na jiné než pravolevé bojiště, prý na druhou frontu“, kde zuří boj „mezi globalisty a vlastenci“, je samozřejmě leccos, ba všechno jinak. Kapitalistické nadnárodní korporace už nejsou ohavné kvůli svému kapitálu, nýbrž pro svoji drzou nadnárodnost. U mohovitých vlastenců se v SPD nezjišťuje, jak svým kapitálem dřou bez nože námezdní našince, ale zda snad nepatří – Davidův slovník – k vítačům imigrantů, užitečným idiotům, blbcům a kolaborantům islamizace. Parazit není v jeho očích vlastenecký finančník, jehož jmění na burzách roste i ve spánku. Parazity jsou ti, „kteří kvůli drogám nemají jaksi čas na práci“. Davidovy výzvy jsou pořád „revolučně“ mobilizační: „Pokud se nevzchopíme k odporu, pak kdo se nepodvolí, přijde o hlavu, kdo se podvolí, bude plodit muslimy,“ řekl. Jestli tohle není implicitní fašismus, pak je to už jen takříkajíc na psychiatra.

O dostatek odhodlaných, vědoucích a kultivovaných strážců evropské civilizace není třeba se obávat. Dozajista Česko ochrání. Tvrdě a nekompromisně.

Jiná doba, jiný mrav – a jiné nezbytnosti, jimiž nás zatížila historie. Po soudu s nacisty v Norimberku se musí Marine Le Penová povinně chlubit, že má v Národním sdružení Araby i Židy (ti ovšem kdysi v Mussoliniho „pochodu na Řím“ byli také). A Ivan David musí ke svým archetypálním výrokům s jiskrou třicátých let výslovně zdůraznit, že SPD rozhodně není rasistická. Neboť Tomio Okamura je přece poloviční Japonec. „Fašisté nejsme, naopak se vymezujeme proti fašismu ve všech jeho formách,“ zdůraznil Ivan David. Takže už jistě od SPD odhání sympatizujícího Čecha, který žije v cizině a pod předvolební video šéfa kandidátky napsal (s výmluvnou grafikou): „Vaše krev (GENY), vaše kultura a vaše životní hodnoty a zvyklosti jsou VELMI rozdílné a odlišné od všech kmenů v Africe! Ten z vás, kdo si myslí, že tyto rozdíly se dají přemostit přizpůsobením, VELMI se zmýlil! Globalisté vás ZNIČÍ, a kdo nevěří, tak ať se letí podívat do Johannesburgu! (Já tam žil ! To bylo BÍLÉ MĚSTO! Bohaté a prosperující! A vaše města dopadnou stejně!).“ A dál, jiný orientovaný našinec, tentokrát z domova: „Zde prohlašuji, že v případě, že Česká republika nebude mít na kapitánském můstku bystrozrakého lodivoda, jako je doktor David, tak se utopí v manipulativních sračkách destruktivních globalistů, kteří vymění české občany za všelijaké kozomrdy a celá evropská civilizace zahyne!“ Jak vidno, o dostatek odhodlaných, vědoucích a kultivovaných strážců evropské civilizace není třeba se obávat. Dozajista Česko ochrání. Tvrdě a nekompromisně.

Přehozená znaménka

Ale je to ještě lepší. Máme občanskou společnost, iniciativy zdola a hlavně „demokratické strany“ ze starých dobrých časů, které nám v pondělí už potřetí připomněly, že svobodu a demokracii, tak „těžce“ získanou před třiceti lety („Proč tak snadno?“ ptal se sociolog Ivo Možný v názvu své eseje o roku 1989) si tedy rozhodně nedáme nikým vzít. Iniciativa Milion chvilek pro demokracii zaplnila minulé pondělí pražský Staromák, příští pondělí hodlá zaplavit Václavské náměstí. Iniciativa zvolila věru správnou chvilku. Nejen předvolební vypjaté ovzduší, ale i zvýšené obavy o pilíř demokracie, vzájemné vyvažování mocí – exekutivní, legislativní a justiční –, které má být ohroženo Babišovou instalací Marie Benešové na ministerstvo spravedlnosti. Lid zřejmě jala úzkost, že Babišovi projde Čapí hnízdo, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman bude odvolán a celý systém návladních – vedle veřejnoprávních médií – podřízen konkrétním politickým zájmům. Kmet soudobých českých dějin Petr Pithart ze staroměstského pódia varoval před „nenápadnou erozí demokracie“, která vždy začíná demontáží justice. Zvláště zápornou úlohu má podle Pitharta bezprostřední „personální intervence“ premiéra a z toho vzešlá „nejistota mezi policisty, žalobci, soudci“.

Pražská demonstrace měla – po davidovsku – také vnitropolitickou i geopolitickou dimenzi s odstrašujícími obrazy nepřátel. Vnitřní rovinu tvořily „autoritářské tendence“ (rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek), nová „počínající normalizace“ (lidovecký senátor Petr Šilar), „komunisté a extremisté“ a vůbec „doba nenormální, kritická“ (senátor Václav Láska). Vnější ohrožení (Rusko) připomněl hudební publicista Jiří Černý, ale i výkřiky z davu („Česko není Rusko!“). Propojení těchto sfér bylo možné v Praze číst na transparentech („Zeman – agent KGB“) i ve verších: „Zlo přichází z hradní rady. Babiš, nástroj rudé zrady.“ Šlo o retro padesátých let, jen s opačným znaménkem. „Utopíme v rudým moři americký agresoři!“

Jiné retro: neoliberalismus a privatizace důchodů

Už se skoro stydím stále upozorňovat, že k největšímu znejistění policistů, žalobců a soudců došlo před třemi lety při reorganizaci policie a za následných útoků na policisty i státní zástupce v médiích, z půdy vládní i parlamentní, které na chvíli dostaly Pavla Zemana a Andreje Babiše na stejnou loď. Kde tehdy zůstaly davy, proč nezaplavily náměstí? Kde se tehdy toulal Petr Pithart s brilantní rétorikou proti „personálním zásahům“, na jejichž počest naši mafiáni pořádali party s ohňostrojem?

Ve světle předvolebních kanonád se vylupuje hrůznost další a naprosto zásadní. Všechny ty potírající se mánie jsou si čím dál podobnější. Od Babiše přes Okamuru až po celebrity „demokratických stran“, všichni dnes přísahají na demokracii, svobodu, suverenitu lidu, národní zájem. „Takže svoboda – národní hrdost,“ řekl Dominik Hašek demonstrujícím Pražanům z velkoplošné obrazovky. Všichni zvedají sociální otázku, ideu sociální spravedlnosti. „Co exekuční pasti a byznys s chudobou, nedostupné bydlení, podfinancované školství, umírající venkov?“ hřímal předseda spolku Milion chvilek Mikuláš Minář. („Máme toho dost,“ skandovali lidé.) Jenže na to se měl zeptat standardních demokratů, které si pozval na pódium, aby podpořili útok na Babišovu vládu. Nezeptal se jich. Asi dobře ví, že kdyby Babiš tyto problémy nakrásně začal řešit, roztloukli by ho v hmoždíři. Určitě ví, že právě ti puncovaní demokraté třicet let je pečlivě budovali spolu s kapitalismem. Bezpečně proto ví, proč před seznam problémů (systémových samozřejmostí) Minář umístil také otázku: „Co chybějící důchodová reforma?“ Jako by najednou promluvil Topolánek, Nečas či Kalousek. Jako by si davům znovu řekli o všelidový souhlas se svoji asociální agendou. Ta je totiž pořád na stole. A neoliberalismus dělá, co zatím vždycky: chystá se „napravit“ své nevyhnutelné důsledky přitvrzením sebe sama. S důsledky ještě horšími. Jedeme dolů ve spirále.

To je smysl všech těch dnešních „autoritářských tendencí“, rozličných „manažerských bonapartismů“, z nichž každý – s vlastní galerií obrazů nepřítele – vkládá do partajní soutěže rozličně drsné politické formy, určené k naplnění téhož úkolu. Tři dekády po sametové revoluci dožili jsme se svobodné pluralitní soutěže implicitních fašismů. Blíženců spřízněných volbou jednat „tvrdě a nekompromisně“. Ne, jejich lídři nejsou ještě fašisty, nýbrž prostými ignoranty. Ale někteří se učí rychle.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies