Čekání na levicového Orbána

Místo nového populismu dnes čelíme tvrdému náporu nové demagogie v politice. Nejde jen o slovíčkaření, ale o zcela zásadní rozdíl.

Po roce 1989 koloval jeden krátký vtip, vyjadřující podstatu naší historické zkušenosti: Co je to socialismus? Trnitá cesta od kapitalismu ke kapitalismu. Snaha o nalezení alternativy ke kapitalismu vedla k vynálezu autoritářského socialismu, který chápal občana jako poddaného státu. Mladicky pružný kapitalismus však předčasně zestárlý socialismus nakonec přežil a evropská levice se z této lekce dosud nevzpamatovala. Dlouhou dobu se sociálnědemokratické strany na západě i východě Evropy potácely mezi levým středem a neoliberalismem. Poslední – tragické – volební výsledky ovšem ukazují, že se toto lavírování definitivně vyčerpalo. Levice ztrácí půdu pod nohama, je na historickém ústupu. Ti, které dříve oslovovala, se obracejí k razantnějším hlasům a identitářským hnutím.

Populismus jako opium intelektuálů

O úpadku stranické levice bylo napsáno již mnoho. Ale úpadek má i svůj intelektuální rozměr. Novou mantrou některých intelektuálů, kteří se tak či onak hlásí k levici, se stalo slovo „populismus“. Jsme údajně svědky vzestupu nového populismu, který má jednu kladnou a jednu zápornou stránku. Kladné na novém populismu je prý to, že je účinnou reakcí na zdánlivě věčný neoliberální status quo. Třikrát sláva, konečně se našla síla, která oslovuje lid a pohne nenáviděným neoliberalismem. Má to však jeden háček – a to je ona záporná stránka současného populismu: tíhne k autoritářství, protože je pravicový. Jaké je řešení podle těchto intelektuálů? Zformování levicového populismu, který autoritářským tendencím předejde prostě proto, že je levicový. Jak prosté, milý Watsone.

Napoleon III., Hitler, Putin i Chávez použili institut všelidového hlasování ne proto, aby se lid svobodně vyslovil, ale aby byla legitimizována a posílena jejich politická moc.

Poněkud karikuji, jistě, avšak bohužel ne příliš. Například filosofka Chantal Mouffe ve své nové knize Za levicový populismus (2018) používá argumenty, které jsou místy přinejmenším překvapivé. Mouffe otevřeně přiznává nutnost charismatického vůdce a pléduje pro kategorii národa. Tohle že je současná podoba emancipačního myšlení? Podobných argumentů, jaké má Mouffe, bychom přirozeně našli více i u nás. Ostatně můžeme připomenout také soustavného chrliče nesoustavných myšlenek Slavoje Žižka a jeho platonickou volbu Donalda Trumpa.

Společným jmenovatelem všech těchto úvah je v podstatě více či méně špatně skrývaná fascinace takřečeným pravicovým populismem. Excentrické zjevy jako Matteo Salvini, Viktor Orbán nebo zmíněný Trump si dovolují něco, na co se stranická levice už dlouhé desítky let nezmohla. „Fuck business,“ prohlásil prostořeký klaun Boris Johnson, jinak též prominentní člen britských konzervativců a žhavý kandidát na premiérskou funkci. Kdyby něco takového vyslovila, dejme tomu, odstupující předsedkyně německé sociální demokracie Andrea Nahles, musela by přinejmenším svá slova ihned dementovat. Její kolega Kevin Kühnert to schytal jen za to, že oprášil staré sociálnědemokratické zásady. Inu, co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.

Mouffe a názorově jí blízcí intelektuálové ovšem příliš nezdůrazňují, že to, co by sami mohli označit jako levicový populismus, ve skutečnosti už dávno existuje. Jeho domovem jsou některé latinskoamerické země. Například nešťastná, těžce zkoušená Venezuela. Rozhodně se nedá říct, že by tento levicový populismus byl méně autoritářský než pravicový nebo že by snad lépe spravoval zemi. Lid, kterého se Hugo Chávez a po něm brutálně neschopný Nicolás Maduro dovolávali, rozhodně nežije bezstarostně. V zemi, která je jen špičkou pevniny v obrovském černém moři ropného bohatství, přestává stát plnit ty nejzákladnější funkce. Kolabuje zásobování, takže lidé nemají základní potřeby ani léky. Levicoví intelektuálové jako Ernesto Laclau, Naomi Klein nebo Gianni Vattimo viděli – nebo chtěli vidět – v chávezovské zemi kýženou alternativu „věčného“ kapitalismu. Co v ní vidí dnes? V knize Mouffe není o Venezuele ani zmínka. Není se pak co divit, že se tématu venezuelské katastrofy chopí jiní.

Navracejí se snad temná třicátá léta, kdy levicové intelektuály oslňoval Stalin, kdežto dnes je oslňuje takzvaný populismus i s jeho autoritářskými tendencemi? Copak tu zase zní ta stará písnička, jejímž základem je falešná melodie – totiž upřednostňování abstraktních, ideologicky sycených představ o svobodě člověka a občana před konkrétním budováním podmínek pro její skutečný rozvoj?

Demagogie není populismus

Zdá se, že tu dochází k zásadnímu nedorozumění, které mnoho bystrých mozků svádí na scestí. Samozřejmě, že za vzýváním populismu stojí kategorie lidu, kterou si intelektuální levice hýčká jako poklad z nejcennějších, třebaže autentickým potřebám lidu někdy příliš nerozumí. Jenže co s lidem, který naslouchá Hitlerovi? Nabídnout mu Hitlerova levicového dvojníka, který nebude posílat Židy do plynu, protože levice přece antisemitská být „z principu“ nemůže? To sotva. Zdá se, že argumentace levicovým populismem se ocitá v pasti, protože vychází z chybné diagnózy současné situace.

Domnívám se, že to, čeho jsme nyní svědky, není vzestup populismu, nýbrž vzestup demagogie. Nejde jen o slovíčkaření, rozdíl je naprosto zásadní. Populista se obrací k lidu, užívá občas líbivé fráze, ale bere lid vážně a stojí o jeho přízeň v boji proti elitám. Jenže demagogie je v podstatě rétorická obdoba politického cynismu či fanatismu – což jsou kupodivu dvě strany téže mince. Demagogie je míchání polopravd, lží a psychologické manipulace s cynickým cílem posílit svoji osobní moc, případně s fanatickým cílem posloužit moci vyšší (třeba božské). Populismus je ryze politický, jeho ideálním důsledkem je politizace lidu. Politici tradičních stran používali populistické prvky k tomu, aby lid dorazil k volbám. Demagog naproti tomu útočí na afekty, předsudky a vyvolává paniku – jinými slovy útočí na sféru morálky, ne politiky.

Rozlišování mezi populismem a demagogií je nutné, i když obtížné, protože oba principy se často prostupují. Je dobře známo, že Hitler vystupoval před dělníky, jako by byl jedním z nich. Sliboval jim snížení nezaměstnanosti, mluvil jako pravý socialista. Majitele továren ovšem zase ujišťoval, že nijak nezasáhne do jejich vlastnických práv, protože si je chtěl naklonit. V prvním případě mohla být populistická nanejvýš forma, ale podstatou všech Hitlerových vystoupení zůstávala demagogie: lži, přetvářka a útočení na morální hodnoty jako posvěcené prostředky jediného cíle – získat moc.

Orbán a ti druzí

Politici, kteří se dnes dovolávají lidu, většinou nejsou populisté, i když populistické prvky využívají s marketingovou zručností. A už vůbec to nejsou nějací odpůrci neoliberalismu, jak dokládá třeba Orbánův otrocký zákon nebo způsob, jakým si Orbán Maďarsko doslova vlastnicky podřizuje – jako „kapitalistický feudál“. Řídí svoji zemi jako oligarcha svou firmu. Cožpak toto propojení oligarchů s údajným populismem samo o sobě není dostatečně zřejmým, přímo třídním rozporem? Jaký může mít oligarcha zájem na politizaci lidu? Všichni zde jmenovaní jsou svou demagogové, kteří lid používají jen jako nástroj k získání moci ve státě. Napoleon III. či zmíněný Hitler stejně jako Putin nebo Chávez použili institut všelidového hlasování ne proto, aby se lid svobodně vyslovil, ale aby byla legitimizována a posílena jejich politická moc.

V podmínkách liberální demokracie učinil totéž David Cameron vyhlášením referenda o brexitu, k němuž nebyl žádný vážný důvod. Zdál se to být prostě jen dobrý nápad, jak znovu vyhrát volby. Průběh referenda byl natolik nasycen demagogií a různými lžemi toho nejtěžšího kalibru, že to vyvolává otázku po jeho legitimnosti (nikoli legálnosti), a tudíž po jeho politické závaznosti. Spíš než o projev demokracie, šlo o neuvěřitelný podvod století, řízený cynickými demagogy. Je proto nesprávné hovořit dnes o populismu a vkládat do něj naděje na obnovu politické kategorie lidu. Pravdu má spíš skeptický G. M. Tamás, který mluví o etnické demagogii. Levice, která se nechává okouzlit demagogií a nazývá ji populismem, zrazuje sebe sama.

Autor je literární historik a publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image