Superbohatí a cena za extrémní majetkovou nerovnost

Umenšení ekonomické nerovnosti je v zájmu demokracie i v zájmu ochrany klimatu.

Podle nové studie OECD vlastní 10 procent nejbohatších obyvatel rozvinutého světa v průměru 52 procent veškerého bohatství. Nejhorší je situaci v USA, kde 10 procent nejbohatších vlastní dokonce 79 procent majetku. Tato čísla lze však pokládat za velice umírněná, jelikož již podle starších dat v USA vlastní tři nejbohatší Američané (Bill Gates, Jeff Bezos a Warren Buffet) společně stejně jako celá chudší polovina obyvatel USA. Podle agentury OXFAM pak pouhých 26 nebohatších osob na světě vlastní stejně jak chudší půlka veškerého světového obyvatelstva (3,8 miliardy lidí). Cenou za takovou extrémní nerovnost je skomírající střední třída a klesající sociální mobilita, na kterou poukazuje jiná zpráva OECD z tohoto roku. Odkud se však superbohatí a jejich příjmy berou? Jakou cenu musí společnost platit za superbohaté? Zvětšují superbohatí opravdu svou činností ekonomický koláč? Jaký je vztah extrémní nerovnosti k ekologii a nerovnostem?

Konec neoliberální pohádky o supermanech

Jen za minulý rok se zvýšilo jmění superbohatých o astronomickou částku 900 miliard dolarů, což znamená, že v průměru zvýšili svůj majetek o 2,5 miliardy dolarů denně (cca 57 miliard korun). Podle mainstreamové neoliberální ekonomické teorie příjem každého jednotlivce odpovídá jeho přínosu ke vzniku bohatství a nikdo nepracuje na druhé, takže si nikdo nepřivlastňuje výsledky cizí práce. Jakákoli nerovnost je bezpodmínečně výsledkem různých schopností lidí. Pokud vezmeme tuto teorii vážně a do důsledku, ocitáme se v nefalšovaném světě superhrdinů, v jehož světle bledne představivost autorů komiksového světa Marvellu i DC. Podle této teorie je totiž produktivita Jeffa Bezose a jeho přínos k úspěchu Amazonu 766666krát větší než produktivita a přínos jeho řadového zaměstnance, který si vydělá za hodinu 15 dolarů, zatímco Bezos má za hodinu 11,5 milionu dolarů. Bezos by tedy podle neoliberální teorie měl dokázat uklidit nebo napsat akademickou práci 766666krát rychleji a kvalitněji než jeho řadoví zaměstnanci. Něco takového je však mimo fyzické možnosti lidí, tudíž nás neoliberální ekonomická teorie staví před dilema, zda pokládat Bezose a ostatní superboháče ještě za příslušníky druhu homo sapiens, nebo zda pokládat tuto teorii za fantasmagorii. Osobně se domnívám, že druhá možnost je pravděpodobnější.

Pokud by podíl mezd a zisků byl v roce 2017 stejný jako roku 1994, každý český zaměstnanec by si polepšil ročně cca o 104 729 korun.

Pokud odhlédneme od pohádek sloužících k ospravedlnění zvyšující se nerovnosti a podíváme se na skutečný zdroj bohatství superbohatých, objeví se zcela jiný obrázek. Téměř dvě třetiny bohatství superboháčů nejsou výsledkem produktivní práce, ale dědictví, monopolů a klientelismu. Podle amerického analytika Didiera Jacobse pochází ze 74 procent majetku nejbohatších Američanů z renty, tedy z bezpracného příjmu. Jen v roce 2017 zdědilo 44 lidí více než miliardu dolarů. Tento trend se má prohlubovat i do budoucna, jak dosvědčuje pro změnu zpráva UBS, která předpovídá, že potomci současných superboháčů budou dědit peníze odpovídající HDP Německa. Zpráva naznačuje, že vzniká nová aristokracie superboháčů, před jejichž majetkem by feudální šlechta bledla závistí.

Žije se nám s extrémní nerovností lépe?

V důsledku politiky snižování daní nejbohatším, omezení vyjednávacích pozic odborů, snižování sociálních benefitů a dalších jevů rostla od sedmdesátých let rapidně příjmová a majetková nerovnost až do své nynější extrémní podoby. Dosud se tyto majetkové a příjmové nerovnosti ospravedlňují tím, že jsou ve skutečnosti výhodné i pro ty nejchudší, kteří z nich profitují. Při větší rovnosti příjmů a majetků by totiž měl být výsledný ekonomický koláč menší, a tím pádem by z něho zbylo méně i pro ty nejchudší. Nerovnost je tedy prezentována jako cena, kterou platíme nejbohatším, aby se nám všem žilo lépe. Žije se však lépe i jiným lidem než superboháčům? Odpověď OECD je záporná. Střední třída skomírá, snižuje se sociální mobilita, a tedy šance, že děti budou vydělávat více než rodiče. Ceny životních nákladů rostou rychleji než příjmy. Příčinou je, že od sedmdesátých let si bohatí přisvojují stále větší část HDP a na ostatní zbývá stále méně. To prokazuje také podíl zisků a mezd na HDP, kdy od sedmdesátých let mzdy nenásledují růst produktivity a snižují se, zatímco zisky rostou.

Konkrétně v USA se mezi lety 1948 a 1979 zvýšila produktivita o 95,7 procenta a mzdy se zvýšili o 90,9 procenta, zatímco od roku 1973 do roku 2017 se zvýšila produktivita o 77 procent, zatímco mzdy pouze o 12,4 procenta! Od roku 1948 se zvýšila produktivita o 246,3 procenta, ale mzdy jen o 114,7 procenta. Tento proces se odehrává ve všech vyspělých ekonomikách po nástupu neoliberalismu. V roce 1994 se mzdy podílely na HDP 66 procenty, zatímco zisky pouze 34 procenty, v roce 2017 však klesl podíl mezd na 54 procent a podíl zisků narostl na 46 procent. Pokud by podíl mezd a zisků byl v roce 2017 stejný jako roku 1994, každý český zaměstnanec by si polepšil ročně cca o 104 729 korun. V případě mezd je však alarmující i trend, kdy podle nového výzkumu 49 procent světových mezd putuje k pouhým pěti procentům zaměstnanců, kteří představují management firem. Zatímco v sedmdesátých letech byla odměna nejvyššího managementu dvacetkrát až třicetkrát vyšší než u běžných zaměstnanců, dnes pobírá management v USA průměrně 354krát, v Německu 147krát a v ČR 110krát více než řadoví zaměstnanci. Není třeba dodávat, že nic nenasvědčuje tomu, že by výsledky práce managementu odpovídaly takovému navýšení. Ani manažeři nejsou supermani. Příjem a bohatství nejbohatších, stejně jako nejvyššího managementu, roste proto, že na ně běžní zaměstnanci více a více pracují a domů si odnášejí v poměru ke vzniklému bohatství stále méně.

Extrémní nerovnost jako brzda ekonomického rozvoje a růstu životní úrovně

Jak konstatovala britská ekonomka Joan Robinson, mají kapitalisté – jakožto podnikatelé – v kapitalistické společnosti zásadní společenskou funkci, a tou je tvůrčí rozšiřování produktivních společenských kapacit. V důsledku toho roste bohatství společnosti. Tuto společenskou roli však kapitalisté plní čím dál tím méně. Superbohatí dnes totiž častěji získávají příjem z renty. A proto jsou méně podnikateli a namísto toho, aby vytvářeli něco nového, podrobují své kontrole již existující zdroje (znalosti, pozemky, peníze) a vylučují z nich ostatní. V této souvislosti Mezinárodní měnový fond přišel se zjištěním, že suberbohatí na celém světě přestávají reinvestovat zisky svých společností do jejich rozvoje, ale místo toho je hromadí v hotovosti nebo s nimi spekulují na burzách. Superboháči přestávají plnit společenskou roli produktivních podnikatelů a stávají se z nich gambleři světové spekulační hry s cennými papíry, kteří nerozvíjejí reálnou ekonomiku, ale naopak ji ohrožují finančními krachy. A příčinou tohoto jednání je patrně právě extrémní nerovnost. Jestliže se snižuje podíl mezd na HDP a ještě k tomu si větší část světových mezd přivlastňuje vrcholný management, těžko by oslabená kupní síla většiny obyvatelstva planety mohla tyto investice pokrýt.

Neoliberální ekonomický model budovaný od sedmdesátých let selhal. Očekávání, že budou-li bohatí více a více bohatnout, stane se odměnou pro zbytek společnosti větší podíl ekonomického koláče, z něhož i pro ty nejchudší zbyde větší porce, se nenaplnilo. Tváří tvář reálným důsledkům neoliberální politiky to po desetiletích, kdy politice obohacování bohatých dával punc ekonomické racionality, uznal i její bývalý propagátor Mezinárodní měnový fond. Růst nerovnosti ve skutečnosti ekonomický růst podvazuje a dokonce i snižuje. Následkem zvýšení příjmů nejbohatších 20 procent obyvatel o jedno procento HDP bylo snižování ekonomického růstu o 0,08 procenta, zatímco pokud se příjem nejchudších dvaceti procent obyvatel zvýší o pouhé jedno procento HDP, zvýší se růst o 0,38 procenta. Bohatství tak nepřekapává shora dolů, ale plyne zespodu nahoru. Pokud politici a ekonomové tak ochotně podporovali bohaté, aby ještě více zbohatli ve jménu obecného blaha, je nyní načase ve jménu téhož obecného blaha světové bohatství přerozdělit. Existence extrémní nerovnosti, chudoba a nízké mzdy nejsou dílem náhody či přirozeného běhu věcí, ale věcí politické volby a priorit mocných, kteří upřednostnili blaho menšiny před blahem většiny. Přesně touto volbou byl neoliberalismus a jedině nějaká nová, spravedlivější politická volba může extrémní nerovnost a ostatní jeho důsledky napravit.

Superbohatí jako ekologická pohroma

Extrémní nerovnost a superbohatí jako její výsledek nejenže selhali při zvětšování ekonomického koláče a bohatství nás všech, ale také mají klíčový podíl na devastaci životního prostředí a globálním oteplování. Nedávná studie například konstatuje, že okázalá spotřeba nejbohatších má na celkové emisi skleníkových plynů podíl odpovídající celým zemím. Potvrzuje tak starší studii, která přisuzuje spotřebě 10 procent nejbohatších 49procentní podíl na emisích CO2, zatímco chudší polovina planety se podílí svou spotřebou jen na 10 procentech. Tím na nás nejbohatší uvrhli ekologický dluh, jehož následky budeme nést my všichni, kteří jsme ale z tohoto nezměrného bohatství vůbec nic neměli. Naopak superbohatí mají majetek a peníze, které jim pomohou uchránit se od negativních dopadů životního prostředí v rámci tzv. klimatického apartheidu, před kterým varuje OSN.

Superbohatí jako ohrožení demokracie

Superbohatí však nepředstavují pouze ekonomickou neefektivnost, sociální nespravedlnost a ekologického ohrožení, ale také nebezpečí pro demokracii. Ta totiž v antických Athénách historicky vznikla jako ochrana neurozených a nemajetných před vládou pozemkové oligarchie, stejně jako byla v rámci 19. a 20. století ustavena jako obrana proti zvůli vlády nejbohatších, kteří jako jediní měli právo volit a kteří přijali všeobecné a rovné volební právo a sociální a zdravotní pojištění jen s odporem jako „daň proti revoluci“.

Právě demokracie představuje největší ohrožení majetku nejbohatších, jelikož nad nimi neustále visí Damoklův meč vyššího zdanění, kterému nejbohatší se aktivně brání. Není proto divu, že pokud hrozilo ohrožení jejich majetku, ochotně pomáhali k moci antidemokratickým silám. Přesně to je podstata fašismu a nacismu, stejně jako dalších znesvobodňujících ideologií, kterým dláždila cestu k moci podpora bankéřů a průmyslníků. V tomto kontextu je jistě jen náhoda, že se hnutí ANO objevilo právě v situaci, kdy podle průzkumů mohly ČSSD a KSČM získat v parlamentních volbách většinu poslanců. Vztah nejbohatších k demokracii je zkrátka, řečeno hodně mírně, napjatý.

Po druhé světové válce se obranná strategie nejbohatších změnila. Místo aby se zasazovali o svržení demokracie, politiky si jednoduše začali kupovat. Využívají zásadního problému současné demokracie, tedy faktu, že peníze lze transformovat na politický vliv prostřednictvím financování politických kampaní nebo různých darů, a to tím více, čím více se dané kampaně prodražují. Důsledkem je politická nerovnost, kdy klesá možnost prosadit vůli běžných lidí proti vůli ekonomicky nejvlivnějších kruhů.

V USA je tato možnost podle renomovaného výzkumu dosti omezená. Vede to k oligarchizaci politiky, kdy začíná být čím dál tím více jedno, koho si zvolíte, protože ekonomický vliv nejbohatších zajistí, že agenda ohrožující jejich zájmy neprojde. Tento stav panuje na Západě dlouho a své plody nese v podobě vzniku populistických hnutí, která využívají zklamání, hněvu a zoufalství obyvatel, avšak v pozadí za nimi stojí stejné zájmy jako za „tradičními politickými stranami“. Donald Trump a jeho daňová reforma, na které vydělali nejvíce opět ti nejbohatší, je toho dokonalým případem. V politice i ekonomice platí, že nikdo není tak dobrý a moudrý, aby mohl disponovat příliš velkou mocí, jelikož moc korumpuje. Současná extrémní nerovnost ovšem koncentruje nezměrné bohatství a z něho vycházející politickou moc do rukou velmi malého počtu lidí. Pro budoucí zachování demokracie, planety i jakýkoliv další rozvoj je proto nutné, aby byly zdroje moci nejbohatších decentralizovány, a to nejlépe cestou ekonomické demokracie, stejně jako je politická moc nejlépe decentralizována cestou demokracie politické.

Autor je studuje veřejnou a sociální politiku.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image