Čekání na lid a tvoření nového 

Antibabišovské protesty zatím nedokázaly přemostit současné rozdělení české společnosti. Aktivistická levice by to mohla změnit.

Levice, a zvláště ta středoevropská, je už zvyklá na zklamání. Přesto by nás mělo trochu bolet, že největší protestní hnutí v Česku od roku 1989 vzniklo bez nás a rozrostlo se zcela mimo náš vliv. Proč ale váháme, když jsme tak dlouho čekali na povstání lidu – a lid už mezitím povstal proti zkorumpovanému oligarchovi, který se nestydí využívat antiimigrační a rasistickou rétoriku? Když máme na výběr mezi takovým hnutím a naprostým klidem na levicové frontě, neměla by být volba jasná?

Společnost je rozdělená jako v devadesátých letech

Za mě je volba opravdu jasná – a přece jsou obavy na místě. Je pravda, že váhání může legitimizovat lenivost či apatii. I já bych občas raději zůstal doma s rodinou, ale to není politický program. Přesto nastane chvíle, kdy je třeba přistoupit k činu – i když opatrně a váhavě. Kritické úvahy nad takovým hnutím by měly být vnímány ne jako zastrašování před účastí, ale jako podmínka účasti levice na protestech. A je možné, že otázka kritické účasti levice bude nakonec klíčová pro úspěch hnutí jako takového. Protibabišovské hnutí ve své aktuální podobě totiž naráží na své vlastní meze. A je otázka, jestli dokáže tyto meze překonat bez podnětu zvenčí – tedy zleva.

Levicový subjekt v Česku dnes prakticky neexistuje. Hranice byly dosud nalinkovány jinými silami. Hlavní boj se nevede mezi pravicí a levicí, ale mezi jednou a druhou pravicí.

Jakub Ort má pravdu, když píše, že „lid neleží připravený v lednici, až ho levice vytáhne a uvaří z něj chutnou revoluční polívčičku“. A má pravdu, že „podoba [lidu] se vytváří skrze politické události a demonstrace, posouvá se a kvasí pod vlivem svého okolí“. A právě proto je nutné přiznat si, že onen lid, který vystupoval na Václaváku a na Letné, nebyl tím naším. Je to sice lid, který s námi má mnoho společného, a kterému dokonce částečně patříme. Není to ale lid, který by už byl sám od sebe připraven provádět celospolečenské změny. Není to totiž jediný existující lid. Je lidem jen části společnosti proti dalším částem. Není proto oprávněn mluvit ve jménu společenského celku. Možná k tomu ale ještě dospěje.

Měli bychom si přiznat, že společnost je rozdělená v zásadě stejně, jako bývala od raných devadesátých let. Zhruba polovina společnosti se považuje za „slušnou“, antikorupční, moderní, odpovědnou či antikomunistickou a opovrhuje nevzdělanými voliči „populistů“. Ta druhá se považuje za obyčejné lidi, kterým vadí městské elitářství, a je ochotna volit politiky, kteří jim poskytují pocit důstojnosti, ať už prostřednictvím sociálních jistot nebo v podobě rasismu a nenávisti vůči slabším. Protibabišovské hnutí zatím toto společenské rozdělení nedokázalo překročit. Mobilizovalo a radikalizovalo v zásadě ty lidi, kteří Babiše od začátku nenáviděli – z lepších i horších důvodů. Ještě se neukázalo, že by mobilizovalo lidi z opačné strany rozdělené české společnosti.

Přidejme se s vlastními hesly 

Můžeme poukázat na pokusy organizátorů rozšířit hnutí i mimo městskou střední třídu – třeba na spolupráci se sedláky z regionů a jistou ochotou řečníků na Letné mluvit o sociálních problémech. Neměli bychom ale přitom přehlížet, že na podiu měli převahu pražští liberální intelektuálové a celebrity. Ti mluvili stejnými slovy, které od devadesátých let vzývají velmi úzce pojatou „občanskou společnost“, ale neříkají moc ostatním. Ani bychom neměli přehlédnout transparenty, které sice organizátoři nevytvořili, ale které nám dávají obraz současného protestního diskursu: transparenty zesměšňující slovenštinu jako připomínku Babišova původu v cizí, méně ceněné zemi; hesla proti „Babišistánu“ implikující, že my jsme ti „západní“, kdežto politická korupce patří východním „-stánům“; nadávky na Babiše-nevzdělance či na Babiše-komunistu – to vše spíš přitvrzuje dnešní společenské rozdělení, než že by to přispívalo k novému rozložení sil.

Nic z toho není důvod, proč se k protestům nepřidat. Právě naopak – měli bychom se přidat proto, že protesty v této podobě kulhají. Ale k tomu, aby protesty překonaly vlastní meze, nepomůže jen splynout v davu, potlačit vlastní kritické instinkty a opakovat hesla daná jinými. Pomůže, když se přidáme tak, že nás bude vidět, tak, že nabídneme jiné pojmy než ty, kterými jsou dnešní politické subjekty konstruovány. Pomůže, když zkusíme překreslit dnešní hranice politična.

Levicový subjekt v Česku dnes prakticky neexistuje. Hranice byly dosud nalinkovány jinými silami. Hlavní boj se nevede mezi pravicí a levicí, ale mezi jednou a druhou pravicí. Může nás méně děsit liberální měšťanská pravice než pravice oligarchicko-xenofobní, ale nemusíme se omezovat na tuto nabídku. Můžeme jasně vyjádřit, proč nám Babiš vadí a co my navrhujeme jako alternativu. Můžeme oslovovat širší části společnosti, nejen jednu, anebo druhou stranu politické fronty.

Vytvořme vlastní lid

Nemějme samozřejmě iluze, že úspěch přijde hned. Možných vyústění dnešní situace je mnoho. Nemůžeme popírat, že to může dopadnout špatně ani že to může dopadnout lépe. Může to dopadnout tak, jak dopadla vlna populárních protestů z roku 2006 proti lžím a korupci Ference Gyurcsáného, které přivedly v Maďarsku k moci Viktora Orbána. Nebo to může dopadnout tak, jak by organizátoři asi preferovali – totiž že protesty nepovedou k vítězství ultrakonzervativní opozice, ale otevřou prostor pro nový liberální subjekt typu Progresivního Slovenska, které je na vzestupu díky loňským protestům „za slušné Slovensko“. To by sice nezměnilo status quo nekonečného střídání slušných liberálů s konzervativními „populisty“, ale bylo by to méně špatné než nadvláda Babiše nebo „orbánovské“ vítězství ODS. Nezapomeňme však ani na to, že otevření politické scény je také příležitost pro levici.

Nestačí, aby levice jen tak zaplnila nově se otevírající prostor. Touhy lidu jsou totiž formovány jeho strukturou. Lid není dán jednou provždy, ale vzniká v průběhu historických bojů. Výsledek dosavadních bojů je ten, že lid rozumí buď jazyku liberální občanské společnosti, nebo jazyku nahněvané ochrany blahobytu proti příživníkům. Náš jazyk bude chápán jen tehdy, když lid bude připraven ho slyšet. A k tomu je zapotřebí vytvořit nový lid.

Samozřejmě nejde jen tak rozpustit lid a zvolit na jeho místě nový. Musíme vycházet z lidu, který právě máme. Naštěstí v něm ale už působíme. Lid je totiž také sociální vztah, který existuje kolem nás. Lid nám určí, co politicky slyšíme a co se nám naopak jeví jako blábol. Lid to může dělat proto, že sociální struktura je strukturou komunikace, je produktem vztahů, které navážeme během konfliktů a spolupráce. A protože se sami nacházíme částečně uvnitř těchto struktur, a zároveň mimo ně, naše působení v lidu je také konfrontací s lidem. Lid sami měníme, dáváme mu nové uši a nový jazyk. Podoby lidu, které kolem sebe máme, jsou nekompletní. Každá z nich vylučuje velkou část společnosti. A lid, který vylučuje, není úplný lid. Proces tvoření lidu je proto procesem překročení těchto politických hranic a postupného dospívání do chvíle, kdy to nebudou jen prázdné řeči a kdy se opravdu mluví ve jménu celku.

Autor je filosof.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies