COVID-19 jitří naděje enviromilenialismu, ale kolaps nám nepomůže

Fyzik Prokop Hapala kriticky reaguje na nadšení z poklesu emisí oxidu uhličitého kvůli omezení průmyslu a letecké dopravy v důsledku epidemie koronaviru. Bez fungující ekonomiky se neobejdeme.

V souvislosti s koronavirem řada environmentalistů jásá, že poklesly emise. Nejrůznější politici a influenceři vidí v krizi zase příležitost utužovat skupinovou identitu svého tábora kritikou společného nepřítele a případně se stát vůdčími postavami změny režimu. Mluví se o tom, že koronavirus je ta poslední kapka vedoucí ke zhroucení globálního neoliberálního kapitalismu a konzumerismu, které jsou napínány až k prasknutí trvale neudržitelnými opatřeními od poslední krize 2008. Nevím, jestli rozsah krize způsobené koronavirem na to bude stačit, ale doufám, že ne. Doufám, že nás ochrání technologická vyspělost, ať už v podobě schopnosti sledovat šíření a mutace viru v reálném čase nebo vyvíjet léčiva na osobním počítači, a důsledky této krize se tak zdaleka nebudou moci měřit se španělskou chřipkou nebo světovou válkou, které podnítily poslední velkou vlnu revolucí a změn režimů.

Měli bychom si uvědomit, že režimy vzniklé z krizí a kolapsů obvykle nepřinášejí nic dobrého.

Měli bychom si uvědomit, že režimy vzniklé z krizí a kolapsů obvykle nepřinášejí nic dobrého. Tragédii ruské revoluce stejně jako postkoloniálních diktatur a masakrů v Africe a jihovýchodní Asii je možné přičítat ze všeho nejvíc právě intenzitě krize, rozpadu státu a anarchii. My, socialisté, potřebujeme instituce spíš vybudovat než je zničit. A to se dělá lépe v klidu a přebytku než ve stresu a nouzi. Lidé ve stresu jednají zkratkovitě, řeší okamžité základní potřeby (jídlo, bezpečí, zdraví, bydlení) a nemají čas na rozvážné plánování a hloubání nad vyššími patry Maslowovy pyramidy – třeba nad optimální organizací sofistikované společnosti. V krizi se rozvíjí boj o zbytky vzácných zdrojů, tribalismus a hra s nulovým součtem místo spolupráce. Jaký politický systém pak může z takového rozhodování vzniknout? Něco jako půjčka u Kellnera?

Další krize

Proto bych v koronaviru neviděl „naději“ jako Stanislav Biler, ale naopak se bojím, co to se světem a s levicí udělá. V krizích mají tendenci dostávat se k moci extremisté a „strongmani“. Mám upřímný strach, že to je skvělá příležitost pro alt-right nacionalisty dívající se na interakce mezi státy jako na soutěž a na globální ekonomiku jako na válku jinými prostředky. Úplně stejně se ale bojím i environmentálních apokalyptiků, kteří si spíš než přebudování průmyslu přejí zničení civilizace. Vyzdvihnout bych chtěl naopak Janise Varufakise s jeho vyjádřením, které je podle mě mnohem vyváženější než u jiných levicových environmentalistů. Na jednu stranu popisuje, jak virus ukazuje slabiny a chyby současného systému, na druhou stranu ho rozhodně nijak netěší dramatické důsledky, které to bude mít. Ekonomická krize 2008 a řecká dluhová krize jsou sice demonstrací problémů neoliberálního kapitalismu a globálního finančního systému, neznamená to ale, že by na jejich selhání bylo z pohledu levice něco pozitivního. Podobně to je i s výkony privatizovaného zdravotnictví, zanedbané veřejné správy a neoliberální ekonomiky v době pandemie. Už nyní je vidět, že establishment se opět křečovitě snaží uhasit krizi emisí astronomických sum peněz do bank a korporací. V současné situaci je ještě zřejmější než v roce 2008, že emise virtuálních hodnot nijak nepomůže vytvořit hodnoty skutečné – tj. ani nevytvoří akutně chybějící zdravotnický materiál a personál, ani v dlouhodobém horizontu nezajistí investice do nových technologií, do rozvoje lidských zdrojů, zanedbaného školství, zdravotnictví a sociální koheze.

Za krizí 1930 a snad i 2008 bylo ještě možné problém hledat na straně nedostatečné poptávky, nízké spotřeby a „nedůvěry v trh“ – tedy ve virtuálních, respektive psychických hodnotách, které je možné snadno stimulovat finanční motivací. Jenže v téhle krizi přicházíme o reálné fyzické zdroje na straně nabídky. Transport zboží se musí vyrovnávat s novými hranicemi a bezpečnostními opatřeními a podstatná část pracovní síly sedí doma v karanténě. Žijeme ze zásob (reálného zboží, nikoli bezcenných virtuálních peněz), které jsme vytvořili před krizí a které v mnoha ohledech zjevně nejsou dostatečné. Nové nemocnice, plicní ventilátory a hlavně zdravotnický personál se nedá vyrobit doma svépomocí tak snadno jako roušky. A podobně to bude i s novými elektrárnami, přehradami, železnicemi a inženýry, které budeme potřebovat pro řešení klimatické krize. Možná že nějaký parní stroj na hnědé uhlí nebo větrný mlýn na poslední chvíli taky spíchneme, ale to není dlouhodobé řešení. Snížená produktivita v důsledku epidemie, karantény i úmrtí či dlouhodobých zdravotních následků přitom není až tak krátkodobá záležitost. Předpokládá se, že bude trvat měsíce, možná i rok, ale její důsledky budou citelné podobně jako u krize z roku 2008 mnohem déle. Tlačit peníze do ekonomiky limitované na straně nabídky a fyzických zdrojů je recept na inflaci, ne na reálný růst blahobytu či pokrok. Taková ekonomika potřebuje hlavně nastavit strategické priority a odstřihnout extravaganci, ve které se utápějí zdroje.

Průmysl slouží nám všem

Environmentalisté z hnutí jako Extinction Rebellion si myslí, že náš průmysl a s ním související emise jsou nějaké samoúčelné zlo udržované jen zvůlí a manipulací elit. Že stačí probudit zájem veřejnosti („raise awareness“), vytvořit dostatečný politický tlak a tím se všechno napraví. Že to je jen otázka psychických hodnot, kultury, distribuce peněz a moci – že je to celé jen v humanitní sféře. Jenže ten problém má i fyzickou stránku, jejíž technické řešení není vůbec samozřejmé. Na jednu stranu aktivisté mluví o klimatické „nouzi“ a o tom, že boji se změnou klimatu musíme věnovat úsilí odpovídající světové válce. Vylučují ale použití jaderné energie a geoinženýrství, které jediné prokazatelně dokáží krizi vyřešit v potřebně krátkém čase s realistickými náklady. Francie, která bez problémů transformovala svou energetiku na bezfosilní už v osmdesátých letech je považována za slepou uličku. Za vzor je místo toho dáváno Německo, které ani po masivních investicích do obnovitelných zdrojů (do značné míry vyráběných v Číně) a přijetí klimabalíčku není schopné plnit své klimatické závazky z roku 1990, plánuje nové uhelné zdrojeohrožuje geopolitické zájmy EU svou vzrůstající závislostí na ruském nebo americkém plynu. Vykácení starobylého lesa za účelem těžby hnědého uhlí nakonec zabránil až odvolací soud, ani ten ale nezachránil blízké vesnice.

Čínská produkce fotovoltaiky a neodymových magnetů do generátorů větrných elektráren v důsledku pandemie poklesla. Narušená ekonomika teď bude mít možná úplně jiné priority než investovat do potřebné základní infrastruktury, která se vyplatí až za desítky let. Vlády mají teď dobré alibi, proč řešení oné staleté environmentální krize odsunout na neurčito. Ale to není jen problém nezodpovědných politiků, a jejich výměna by představovala pouze malý první krok. Odstavovat elektrárny a průmysl před tím, než za ně vybudujeme spolehlivou (tj. naddimenzovanou) náhradu, je nebezpečnější než samotné klimatické změny. Vidíme, jak naši bezpečnost v době krize ohrožuje naše závislost na čínském průmyslu a na surovinách ze zemí, na které se nemůžeme spolehnout.

Ekonomika není primárně o penězích

Jak se bude budovat nová energetika, když se k tomu teď přidají zákazy vycházení, zavřené školy, zrušené vědecké konference, omezení mezinárodního obchodu a bankroty firem? Reálné technické problémy transformace jsou značné, i když použijeme všechny dostupné prostředky. Je třeba si uvědomit enormní rozsah, o kterém se bavíme. Elektřina tvoří jen 10 až 20 procent veškeré spotřeby energie. Zbytek (např. doprava, chemický průmysl, ocelářství, stavebnictví) přímo využívá nějakou formu uhlíkatých paliv. To znamená, že pro plnou nezávislost na fosilních palivech nestačí přebudovat naši současnou energetiku (elektrárenství), ale vybudovat novou energetiku pětkrát až desetkrát větší. K tomu ještě musíme přičíst přibližně zdvojnásobenou spotřebu zemí třetího světa nutnou k tomu, aby se tamní společnosti dostaly na naši životní úroveň a civilizační vyspělost. Právě v této pandemii se nejspíš ukáže zásadní rozdíl mezi vyspělými státy s kvalitním zdravotnictvím a veřejnou správou v kontrastu s populačně neméně zahuštěnými slumy třetího světa. Všechny tyto civilizační vymoženosti se ale odvíjejí od dostatečných a spolehlivých zdrojů energie. Jestli transformaci na novou energetiku chceme provést během pár desetiletí, musíme jí dedikovat podstatnou část ekonomiky, a to i kdyby ta ekonomika fungovala naplno, bez pandemie, recese, a hlavně bez případných politických převratů a občanských válek, které taková krize může vyvolat. Debatovat desítky let o dostavbě jedné jaderné elektrárny je karikování problému v situaci, kdy Evropa pro energetickou soběstačnost potřebuje budovat desítky jaderných elektráren za rok.

Ekonomika není primárně o penězích, ale o reálných fyzických možnostech, technologiích, výrobních kapacitách a organizaci lidské spolupráce. Civilizace fungující ekonomiku potřebuje, aby se mohla vyrovnat s krizemi. Transformace průmyslu a energetiky není jen problém politický, ale jeho technický rozměr je sám osobě enormně náročný. Bezuzdné emise peněz, násilné politické změny, epidemie ani rozbíjení strojů k ničemu dobrému nevedou – rozhodně ne k dlouhodobě bezpečné a blahobytné budoucnosti pro všechny.

Autor je teoretický fyzik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies