Foto Luiz Munhoz / Fronteiras do Pensamento (CC BY-SA 2.0)
Jedním z hlavních argumentů vaší nové knihy Kapitál a ideologie je tvrzení, že nerovnost je ideologie, vychází z politických rozhodnutí, a nejde tedy o přirozený vývoj. Jak jste k tomuto závěru přišel?
Pojem ideologie ve své knize nepoužívám v negativním smyslu. Všechny společnosti potřebují ideologie, aby si obhájily svou úroveň nerovnosti nebo určitou vizi toho, co je pro společnost dobré. V dějinách neexistuje žádná společnost, kde by bohatí říkali: „My jsme bohatí, vy chudí, a tím to končí.“ To by nefungovalo. Společnost by se hned zhroutila. Dominantní skupiny musí přijít se sofistikovanějším narativem. Můžou například – tak jako klér v předmoderní době – tvrdit, že jsou možná bohatší než ostatní, ale že je to ve skutečnosti dobré pro organizaci společnosti, jelikož jí přinášejí řád a stabilitu a ukazují jí spirituální směr. Nebo že vládnoucí skupiny přinášejí inovace, vyšší produktivitu a růst. Takové výroky samozřejmě nejsou vždy úplně přesvědčivé. Někdy jsou zcela účelové. Je tu jisté pokrytectví, ale tato rétorika musí mít alespoň určitou věrohodnost. Očividné lži nemůžou nikdy fungovat.
Je velký rozdíl mezi tím, jestli máte sto či dvě stě tisíc eur, anebo jestli máte nula či deset tisíc eur. Lidé, kteří mají miliony, si to možná neuvědomují, ale ti, kteří nemají nic a často dokonce i dluhy, ten obří rozdíl pociťují opravdu hodně.
Ve své knize zkoumám dějiny něčeho, čemu říkám režimy nerovnosti, což jsou systémy, které ospravedlňují různé úrovně nerovnosti. Ukazuji, že se přece jen trochu učíme, jak vypadá spravedlnost. V dlouhodobém horizontu dochází k jistému poklesu nerovnosti. Naučili jsme se, jak nastolovat rovnost – třeba zavedením rovného přístupu ke vzdělání nebo progresivnějším daňovým systémem. Jenomže střet o ideologii bude pokračovat. Dějinná změna v reálném životě vychází ze soubojů myšlenek, soubojů ideologií, a nikoliv jen z třídního konfliktu. Měli jsme tady ten starý marxistický pohled, v němž třídní postavení zcela určovalo váš názor na svět, vaši ideologii a to, jaký ekonomický systém budete prosazovat. Ve skutečnosti je to ale mnohem komplikovanější, protože i pro dané třídní postavení existují různé způsoby, jak organizovat systém vlastnických vztahů, systém vzdělávání a jak ovlivňovat fiskální politiku. Existuje zde jistá autonomie vývoje ideologie a myšlenek.
Přesto si v demokraciích lidé při volbách kolektivně volí život v nerovných společnostech. Proč?
Je velmi obtížné určit správnou úroveň rovnosti či nerovnosti, to zaprvé. Nerovnost nemusí být vždy špatná. Lidé mohou mít v životě různé cíle. Některým hodně záleží na finančním úspěchu, další považují za důležité jiné věci. Najít správnou úroveň rovnosti je tedy obtížné. Pokud říkám, že jsou determinanty nerovnosti ideologické a politické, nemyslím to tak, že by měly jednoduše zmizet a zítra bychom měli nastolit naprostou rovnost. Nalézt ideální rovnováhu mezi institucemi je podle mě pro všechny společnosti velmi komplikovaný úkol a znovu připomínám: z dlouhodobého hlediska se nerovnosti snižují. Měli bychom usilovat o rovnější přístup k majetku, vzdělání a tímto směrem můžeme pokračovat.
Historie nás učí, že se jedná o nelineární proces. Vývoj směřuje v průběhu času k větší rovnosti – a právě to také ve 20. století přineslo větší ekonomickou prosperitu. V tomto vývoji ale existují také určité kroky zpět. Pád komunismu například přinesl deziluzi ohledně možností vytvoření jiného ekonomického systému než kapitalismu, což z velké části vysvětluje nárůst nerovností od konce osmdesátých let. Ale dnes, třicet let poté, si začínáme uvědomovat, že jsme nejspíš zašli příliš daleko. Proto také začínáme přemýšlet o tom, jak náš ekonomický systém změnit. Nové výzvy plynoucí z klimatické změny a ekologické krize přivádějí pozornost také ke změně ekonomického systému. Jde o komplexní proces, v němž se společnosti snaží učit ze své historické zkušenosti. Někdy lidé na historii zapomenou, vyostří nějakou tendenci a vydají se jedním směrem příliš daleko. Pokud ale předložíme historickou zkušenost, a to je záměr mé knihy, je možné z pozitivních lekcí a zkušeností minulosti získat ponaučení.
Nerovnosti podle vás posilují nacionalismus a populismus. V Německu a dalších zemích jsou pravicové strany skutečně na vzestupu. Proč je pravice často úspěšnější než levice?
Levice se dost nesnažila přijít s alternativami. Po pádu komunismu procházela levice dlouhým obdobím deziluze a pochybností ohledně nových perspektiv pro změnu ekonomického systému. Francouzská socialistická strana nebo německá SPD se ve skutečnosti ani nesnažily pravidla hry v Evropě změnit, přestože se snažit určitě měly. V určitém momentě přejaly názor, že volný pohyb kapitálu, volný pohyb zboží a služeb a tržní konkurence mezi státy přinesou sdílenou prosperitu, z níž budou všichni profitovat. Ve skutečnosti jsme ale viděli, že z toho těžily hlavně skupiny s vysokým lidským kapitálem, vysokým finančním kapitálem a nejmobilnější ekonomické skupiny. Skupiny stojící úplně nejníže a ty, které byly někde mezi, měly pocit, že se na ně zapomnělo. A pak se objevily nacionalistické a xenofobní strany, které přišly s velmi jednoduchým poselstvím: ochráníme vás za hranicemi národního státu, vyženeme migranty, ochráníme vaši identitu bílých Evropanů a tak dále. Samozřejmě, že to nakonec nebude fungovat. Nerovnosti se tímto způsobem nesníží a nevyřeší se tak ani problém globálních změn klimatu. Protože ale neexistuje žádná alternativa, velká část voličů se přesunula právě k těmto stranám. A ještě větší část elektorátu se rozhodla jednoduše zůstat doma. Zkrátka nevolí a na to bychom neměli zapomínat. Pokud by nižší socioekonomické skupiny byly nadšené z Le Penové nebo z AfD, volily by je s devadesátiprocentní účastí. To se ale ani náhodou neděje. Socioekonomické skupiny především z nižších tříd mají obecně velmi nízkou volební účast. To napovídá, že nejspíš čekají na politickou platformu nebo konkrétní návrhy, které by mohly jejich životy skutečně změnit.
Navrhujete, aby stát jednorázově vyplatil 120 tisíc eur každému, kdo dosáhne 25 let. Říkáte tomu „dědictví pro všechny“. Co by to podle vás mohlo přinést?
„Dědictví pro všechny“ přichází po systému univerzálního přístupu k základnímu zboží a veřejným službám, včetně vzdělání, zdravotnictví, penze a základního příjmu. Cílem není to všechno nahradit, ale tyto nástroje doplnit. Proč je to důležité? Pokud máte dobré vzdělání, jste zdraví, máte dobrou práci a plat, ale polovinu mzdy vyplácíte dětem vlastníků bytů, kteří dostávají tuto rentu po celý život, je to podle mě problém. Majetková nerovnost vytváří obrovské nerovnosti v životních příležitostech. Někteří lidé musí celý život platit nájem. Jiní lidé naopak tuto rentu celý život dostávají. Někdo může založit firmu nebo majetek rodinné firmy zdědí. Jiní lidé ale nebudou nikdy schopni jakoukoliv firmu založit, protože nemají žádný kapitál, s nímž by mohli začít podnikat. Obecně řečeno: je důležité si uvědomit, že distribuce bohatství zůstala v naší společnosti extrémně koncentrovaná.
Dolní polovina německé společnosti vlastní méně než tři procenta celkového bohatství. Od sjednocení Německa navíc procentuální objem jejího bohatství poklesl. Je to skutečně to nejlepší, s čím dokážeme přijít, nebo umíme navrhnout něco, co by tuto situaci změnilo? Stále jenom čekat na ekonomický růst a lepší přístup ke vzdělání, aniž bychom cokoli učinili, opravdu není řešení. To jsme dělali už celé jedno století a dolní polovina společnosti stále nic nevlastní. Pokud chcete změnit strukturu bohatství ve společnosti, musíte změnit také to, jak je v této společnosti strukturována vyjednávací síla. Pokud totiž nemáte žádný majetek, je vaše vyjednávací pozice velmi slabá. Musíte si najít práci, abyste každý měsíc zaplatili nájem a další účty a musíte přijmout cokoli, co vám kdo nabídne. Je velký rozdíl mezi tím, jestli máte sto či dvě stě tisíc eur, anebo jestli máte nula či deset tisíc eur. Lidé, kteří mají miliony, si to možná neuvědomují, ale ti, kteří nemají nic a často dokonce i dluhy, ten obří rozdíl pociťují opravdu hodně.
Ve vaší rodné Francii vedly plány na zavedení uhlíkové daně k protestům žlutých vest. Jak to, že se vláda politicky přepočítala?
Aby byla uhlíková daň akceptovatelná, musí ji doprovodit daňová a fiskální spravedlnost. Ve Francii byla uhlíková daň přijímána velmi dobře a rok od roku se to zlepšovalo. Problém byl v tom, že Macronova vláda použila příjmy z uhlíkové daně, aby zavedla obrovské daňové úlevy pro jedno procento nejbohatších Francouzů. Vláda totiž snížila daň z majetku, progresivní daň z kapitálových příjmů, úroků a dividend. Právě to rozzuřilo lidi. Vláda jim říkala, že to vše se děje kvůli klimatu, ale ve skutečnosti se jednalo o daňové úlevy pro sponzory Macronovy předvolební kampaně. Takto se ničí myšlenka uhlíkové daně. Velice opatrní bychom měli být i v Německu, protože tam by se také mohlo objevit hodně negativních reakcí, především ze strany nižších socioekonomických skupin. Aby uhlíková daň fungovala, musí v ní být zohledněny sociální náklady a musí být přijímána všemi skupinami obyvatel.
Z anglického originálu Inheritance for all, publikovaného na stránkách International Politics and Society, přeložil Adam Bartoš. Český překlad vznikl ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.