Radikální a podnětná. Česko-německá spisovatelka Alena Wagnerová slaví 85. narozeniny

Přinášíme anketu k životnímu jubileu významné intelektuálky, feministky a evangeličky. Čím je dílo Aleny Wagnerové tak unikátní a jaký je jeho přínos k levicovému myšlení či feminismu?

Alena Wagnerová se narodila v roce 1936 v Brně. Po absolvování studia biologie a pedagogiky na Masarykově univerzitě fungovala jako publicistka na volné noze. V roce 1969 emigrovala do Německa, žije v Saarbrückenu a Praze a pracuje jako spisovatelka, překladatelka a vydavatelka. Celoživotně se zajímá o osudy významných českých žen, sepsala biografii české baronky a mecenášky Sidonie Nádherné nebo se věnovala životu jedné z nejvýznamnějších československých novinářek, Mileny Jesenské. Wagnerová publikuje jak v Německu, tak u nás. Je autorkou téměř třicítky knih. V teoretické práci Žena za socialismu Wagnerová převrací zaběhnutý pohled na československý feminismus v období před rokem 1989. U příležitosti 85. narozenin vydalo nakladatelství Maraton druhé vydání autorčina psychologického románu Dvojitá kaple (1991). V létě roku 2018 jsme s Alenou Wagnerovou publikovali rozsáhlý rozhovor k výročí pražského jara, v jehož druhé části se spisovatelka vyjadřuje i k otázce postavení žen ve východním bloku po pádu železné opony. V krátké anketě jsme se zaměřili na to, jak myšlení a práce Aleny Wagnerové ovlivnily českou veřejnou debatu.

Kateřina Smejkalová (politoložka)

Alena Wagnerová pro mě je osobností zcela výjimečnou, a to nejen díky tématům, kterým se věnuje, ale i svým životem rozkročeným mezi Českem a Německem a vším, co z tohoto kontrastu dokázala intelektuálně vydestilovat. Oceňuji také její mimořádně osvěžující radikalitu, s níž prezentuje své poctivě vyargumentované závěry.

Pro ženy mé generace je Wagnerová jedním z mála ženských levicových intelektuálních vzorů. Její význam pro český feminismus spočívá v pokrývání životních trajektorií inspirativních žen, zejména Mileny Jesenské a Sidonie Nádherné, a také v připomínání tuzemské předlistopadové feministické tradice, která se na dlouhou dobu z debaty zcela vytratila a která se teprve nedávno začala i díky Aleně opět brát v úvahu.

Alena se zároveň nezdráhá pojmenovat, co pro ženskou otázku znamenal příchod kapitalismu. Upozorňuje jak na systémovou podřadnost ženské reprodukční práce, tak na nevídaný sexismus, machismus a všudypřítomnou komodifikaci ženského těla, které do Česka vtrhly podle ní právě spolu s nemilosrdným, maskulinním kapitalismem. Vzpomínám, jak jsme Alenu měli před dvěma lety jako keynote speakerku na debatě ke třiceti letům feminismu ve středovýchodní Evropě po roce 1989 a jak její příspěvek patřil k tomu nejradikálnějšímu a zároveň nejpodnětnějšímu, co bylo možné si z celého večera odnést.

Jakou roli Alena v mých očích sehrává pro českou levice? Tím, že se věnuje osudům členů odbojové skupiny Předvoj, přispívá k mnohovrstevnatějšímu postižení československého komunismu a zároveň naši levicovou generaci, která se jinak vinou dominantního výkladu dějin často vznáší ve vzduchoprázdnu, přivádí k domácí myšlenkové tradici. Důležité je i to, s jakou samozřejmostí pro svůj výklad reality používá marxismus. V jeho perspektivě je kapitalismus specifickým mocenským režimem, jehož dynamiku a funkční logiku nelze při analýze společnosti prostě nechat stranou.

Aleně Wagnerové přeji k jejím dnešním narozeninám jen vše dobré. Nemůžu se dočkat, až zase bude možné s ní po delší vynucené pauze zapříst rozhovor osobně. V Česku a Německu se toho v mezičase událo tolik a bude potřeba se optat na její názory. Nemám pochyb o tom, že budou i nadále objevné a radikální.

Jakub Ort (publicista)

Generaci mladé české polistopadové levice toho chybí mnoho. Jednou z věcí, kterou jsem ale vždy zakoušel nejbolestněji, je nedostatek generační kontinuity a osobností, na které by se člověk mohl orientovat. Lidí, kteří prošli nástrahami druhé poloviny 20. století, a zároveň jim zbyla ochota a energie vymezovat se proti kapitalistické restauraci devadesátých let, bylo a stále je pomálu. Alena Wagnerová mezi tyto výjimečné postavy patří. 

S jejím myšlením jsem se setkal nejprve skrze feministické analýzy minulého režimu, které pro mě odhalily možnosti vykročit z abstraktní binarity totalitního Východu proti svobodnému Západu a zároveň si uchovat nástroje pro kritické hodnocení státního socialismu. 

Zvláštní význam pro mě mělo ale zjištění, že myšlení a texty Aleny Wagnerové mohou být také průvodci pro vyrovnávání se tradicí českobratrského evangelictví, ve které jsem vyrostl a se kterou jsem sváděl ještě osamělejší zápas než s polistopadovou propagandou volného trhu. Alena Wagnerová vyrostla v nikoli tradiční, ale silně věřící evangelické rodině v Brně, která spojovala protestantismus s masarykovskými demokratickými hodnotami. Alenu Wagnerovou tak od dětství formovala četba bible, život v církvi, dospívání strávila v silné generaci evangelické mládeže a filosofické myšlení jí pomáhala otevírat Božena Komárková. Zcela jistě na ní mělo vliv i ovzduší kolem akademické YMCA a intelektuálů jako byl Jaroslav Šimsa a J. L. Hromádka, kteří už před válkou začaly otevírat diskuse o vztahu křesťanství a socialismu. 

K evangelické tradici se nikdy nepřestala zcela hlásit, i když, jak sama říká, měla s církví vždy řadu problémů, ať už to byly patriarchální struktury nebo současná inklinace k ekonomickému liberalismu. Právě díky tomu (a jistě také díky své zahraniční zkušenosti) ji dokáže ukazovat mnohovrstevnatější a atraktivnější, než se mi dlouho zdála, když jsem na ni hleděl ze středu církevního života. Důležitý je v tomto ohledu příběh odbojáře Karla Hiršla a zakladatele skupiny Předvoj, který podobně jako ona vyrůstal v evangelickém prostředí (on ve sboru na Smíchově), ale nakonec se obrátil k ideálům humanisticky pojatého komunismu. Kontinuity a diskontinuity mezi evangelickým křesťanstvím a komunismem jsou přitom jednou z nejzajímavějších linek Hiršlových dopisů, které Wagnerová připravila k vydání. 

Klíčovou roli hraje protestantismus i v její novele Dvojitá kaple, která reflektuje dospívání v evangelické rodině, propletení víry s rodinnými vztahy, bolesti generačního přenosu morálních ideálů a zároveň je jedním z nejvýstižnějších popisů subtilních rysů kultury evangelické každodennosti, na které jsem narazil. („Copak nebylo zcela zřejmé, že stejně tak jako silné punčochy jsou bohabojnější než tenké, má pravý úhel k Bohu blíž než nějaká prohnutá linie nebo křivka?“)

Díky Aleně Wagnerové a jejím intelektuálně poctivým, pevně hodnotově zakotveným i osobně probojovaným postojům a textům se dnes můžeme k tradici demokracie, socialismu, ale i českobratrského evangelictví vztahovat jako k výzvě a inspiraci.

Lubica Kobová (filosofka)

Je toho toľko, čo by bolo treba o význame Aleny Wagnerovej pre nás napísať. Jej dielo, ktoré sa rozpína od novely, poviedok, biografií cez divadelnú hru, reportáže, orálnu históriu, vydávanie pamätí a prameňov, eseje a glosy až po sociologické analýzy, miestopis, náučné knihy pre široké čitateľstvo a rozprávky, je ťažké jednoducho charakterizovať. Už z tohto žánrového rozpätia je zrejmé, že Alena Wagnerová sa chce prihovárať mnohým a vlastne len neustále hľadá formy, ako sa zhovárať so svetom a ľuďmi v ňom. Na jednej strane je posolstvo textov Aleny Wagnerovej priamočiare – „zůstat plamenem neohnutým“ (Karel Hiršl). (Prečítajme si jej práce o skupine Předvoj.) Na druhej strane je toto posolstvo zakódované v príbehoch, ktoré korigujú a upravujú iné povedomé príbehy. (Prečítajme si poviedku Venkovská lékařka. Alebo si prečítajme príbeh premeny genderového poriadku v Československu odvíjajúcej sa od zmeny vlastníckych vzťahov, ktorý autorka podáva v štúdii Emancipace a vlastnictví.) Vo výsledku tak v textoch Aleny Wagnerovej nečítame ani tak príbehy ľudí-vzorov, ktorí v zlomových situáciách obstáli. Vidíme skôr zložité situácie, v ktorých nám Alena Wagnerová ukazuje: Pozri, mohla by si to vidieť aj inak. Jazyk autorky je prístupný a otázky, ktoré jej písanie podnecuje, nie sú vyvolané nastraženými dvojzmyslami. Vyplývajú skôr z toho, že Alena Wagnerová priznáva každej a každému právo na definíciu sveta (tak aspoň sama viackrát charakterizovala feminizmus), právo, ktoré – ak je využité – si však vynucuje konanie. A tak medzi textami Aleny Wagnerovej a čitateľkou vibrujú a narážajú na seba otázky podobné otázkam, ktoré si kladie autobiografická hrdinka jej novely Dvojitá kaple: „Jak to vlastně bylo? (…) Co byla ona sama? Kam patřila? Co jí bylo svěřeno?“

Ondřej Slačálek (politolog a publicista)

Ze vstupů Aleny Wagnerové do české veřejné debaty těžko vybírat. Všem jim je společný jak moudrý odstup od všeho, co se u nás považuje za samozřejmé a nezpochybnitelné, tak silný zájem o kvalitu místní debaty. Pro mě osobně je nesilnější důraz Aleny Wagnerové na souvislost socialismu a demokracie, který zdůraznila ve svém nedávném textu a jenž se objevuje v různých jejích vstupech, ať už se týkají odbojové organizace Předvoj, aktivity pro všeobecný základní příjem nebo snahy o diferencovaný pohled na minulý režim, včetně třeba připomínání jeho role v emancipaci žen či způsobu, jakým se propsal do rozdílu mezi západo- a východoněmeckou pamětí. Ve všech těchto příspěvcích do české veřejné debaty jsou vidět dva druhy citlivosti, které se ne vždy potkávají: smysl pro odlišení podstatného a méně podstatného a zároveň cit pro nuance a složitost života.

Není podle mě náhoda, že Alena Wagnerová věnovala tolik úsilí orální historii, která pro ni nebyla jen nástrojem odborného výzkumu, ale i spisovatelským uměním. Ohromným přínosem jsou jak konkrétní rozhovory – zmiňme ty se sudetoněmeckými antifašisty a se zemědělci z jihočeských Plástovic –, tak i kultivace onoho jednoho z největších, přitom často opomíjených umění – umění rozhovoru.

V české veřejné debatě jsem se setkal jen s nemnoha hlasy, které pro ni byly tak důležité, a přitom se obešly bez efektních gest. Můžeme jen doufat, že se s neokázalými a přitom přesvědčivými vstupy Aleny Wagnerové budeme v českém veřejném prostoru setkávat ještě dlouho.

Klára Vlasáková (spisovatelka a publicistka)

Alena Wagnerová se ve svých textech soustavně zabývá otázkou, v čem může současný český feminismus kriticky navazovat na způsoby, jakými byla rovnoprávnost pojednávána před rokem 1989. Wagnerová ukazuje na pozoruhodné rozpory, které si dnes skoro neuvědomujeme, jako třeba ten, že východní blok byl v šedesátých letech v naplňování rovnoprávnosti mezi muži a ženami dál než státy západní (ať už se jednalo o vysokou úroveň vzdělání nebo tak samozřejmou věc, jako je právo ženy nechat se zaměstnat bez souhlasu svého manžela; v SRN mohla žena podle zákona platného až do roku 1977 vykonávat zaměstnání, jen pokud to nebylo v rozporu s jejími povinnosti v rodině a manželství). Pro mě osobně byl zásadní Wagnerové pohled na devadesátá léta – namísto období svobody a nekonečných možností líčí autorka feministickou optikou docela jiný obraz. Obraz společnosti, ve které muži „získali svá stará loviště“, zatímco ženy začaly být na jedné straně zatlačovány zpátky do domácností a na straně druhé se staly předmětem neustávajícího sexismu, jehož působení pociťujeme do dnešních dnů. Český, respektive československý feminismus je pohledem lidí typu Aleny Wagnerové dlouhodobě obohacován a tříben.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace