V roce 2011 odebrala norská sociální služba děti Evě a Davidovi Michalákovým z důvodu podezření na zanedbávání, týrání a sexuální zneužívání. Zhruba o tři roky později se tento příběh dostal do českých médií – a Češi se učili vyslovovat slovo Barnevernet.
Ve stejném roce rozhodl český Nejvyšší soud, že není možné odebírat děti z rodin kvůli chudobě, což byl důvod, pro který v dětských domovech končily stovky dětí. Tato praxe bohužel dodnes nezmizela. Ve stejném roce se také neudělalo nic pro zrušení ostudných kojeneckých ústavů a dodnes jsme jedna z posledních zemí Evropy, kde není zakázáno fyzické trestání dětí. Z rodin je v Česku odebíráno okolo čtyř tisíc dětí ročně.
Pouze první zmíněná událost ale zahýbala českým veřejným, mediálním i politickým prostorem a pro několik českých politiků se stala zásadním urychlovačem jejich politické kariéry. Letos, o jedenáct let později, Evropský soud pro lidská práva (ESLP) rozhodl jednomyslně, že Norsko nepochybilo a odebrání dětí bylo nezbytné. Rozsudek popisuje okolnosti případu zdrcujícím způsobem a samotné jeho čtení je traumatickým zážitkem, po němž nenásleduje otázka proč byly děti Michalákové odebrány, ale jak je možné, že ji v Česku hájilo takové množství lidí.
Jak je možné, že se tolik politiků postavilo právě za Michalákovou a nikoli za její děti? Jak je možné, že tolik lidí rozhořčí odebrání týraných dětí a nikoli skutečnost, že jsou děti týrány? A proč nám vadí odebírání dětí v Norsku a ne v České republice?
Kauza, v níž zájmy dětí nikoho nezajímaly
Eva Michaláková žila v Norsku od roku 2003. V roce 2005 se zde provdala za Josefa Michaláka. V tomtéž roce porodila syna B, o tři roky později pak C (jména dětí vynechávám záměrně a přejímám jejich anonymní označení z rozsudku ESLP). V roce 2011 se obrátili zaměstnanci mateřské školky, kam obě děti chodily, na Barnevernet s podezřením, že jsou bity a sexuálně zneužívány. Po měsíci a půl sociální pracovníci děti z rodiny odebrali a umístili k pěstounům. Soudy rozhodnutí Barnevernetu potvrdily a později rozhodly i o adopci.
Česká média Michaláková s kauzou seznámila v roce 2014. O rok později byla zbavena rodičovských práv a norské úřady souhlasily se svěřením dětí do pěstounské péče. V následujících několika letech byl zájem českých médií a politiků o kauzu zdaleka největší.
Zatímco otázka sexuálního zneužívání zůstala nevyjasněná, pochybnosti v rozsudcích nepanují o násilí, zanedbávání ani psychickém strádání dětí.
Vzhledem k mlčení Barnevernetu, které vyplývá ze zákona i z elementárních principů péče o děti, a k mlčení samotných dětí, česká média kauzu živila přebíráním pohledu Michalákové. Spor se zúžil na nelidský Barnevernet, který matku připravil o děti. Málokdo se zabýval možností, že norská sociální služba děti chránila a jednala v jejich nejlepším zájmu, což se po celá léta nedařilo právě matce.
Kauza byla vystavěna výhradně z informací prostředkovaných matkou, která ale nikdy nezveřejnila rozsudky norských soudů, ty jediné přitom mohly poskytnout chybějící odpovědi. To ostatně rodině doporučoval i ředitel českého Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Velké části českých médií však tato zásadní okolnost nevadila a dál prezentovaly jednostranný výklad, kterým stranily matce a reálně poškozovaly děti. Přístup médií, které zveřejňovaly citlivé informace o dětech s uvedením jejich jmen a mnohdy i fotografií, je přitom sám o sobě ostudný.
Žádný soud by nerozhodl jinak
Po odebrání dětí a jejich adopci přitom pokračování mediálního zájmu nemělo reálný smysl. Žádný soud by nevrátil do původní rodiny osvojené děti, které by byly v náhradní rodině spokojené a do té původní se vrátit ani nechtěly. V Norsku ani v Česku.
Norský vrchní soud v rozsudku z roku 2013 mimo jiné uvedl, že matka má potenciál si v budoucnu vybudovat s dětmi vztah, musela by se ale přeorientovat ze sebe na ně. A přesně to se Michalákové nikdy nepovedlo, protože následuje bezmála deset let mediální exhibice, kterou poškozovala právě své děti, o které jí údajně šlo. Tento rozpor se části českých médií a politiků nepodařilo nikdy pochopit. Dítě není židle, auto ani kaktus. Má svá práva a současně není ničí majetek.
To, že matka od počátku zveřejňovala fotografie a vybrané informace o dětech a v médiích kolovaly útržky informací o násilí a sexuálním zneužívání, děti přímo poškozovalo. Starší syn si tyto články na internetu četl a byl jimi dle psychologických posudků traumatizován. Kdo by také nebyl. Matka zveřejňovala informace z jeho spisu dokonce v době, kdy byl hospitalizován na psychiatrické klinice. Kdo přesně by se chtěl k takové matce vrátit? Zveřejňování informací o dětech ostatně velkou měrou přispělo právě k tomu, že byla zbavena rodičovských práv, a aby k těmto citlivým údajům neměla přístup a nemohla děti dál traumatizovat.
V českých médiích dokonce najdeme opakované vyjádření údivu nad tím, že právě tohle matce přitížilo. Udivující ale naopak je, že se tomu někdo diví. Že si nikdo nepoložil otázku, zda by skutečně chtěl matku, která o něm trousí citlivé údaje v médiích. Pokud by to někdo udělal dospělému, poškozený může jít okamžitě na policii, podat trestní oznámení nebo dotyčného žalovat. Dítě je bezbranné, respektive jeho práva chrání v Česku Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), v Norsku Barnevernet.
Citace z rozsudků jsou jednoznačné
Zatímco v Česku se šířil údiv nad tím, že matka může vidět své děti dvakrát za rok, v rozsudku čteme, že děti matku nechtěly vidět vůbec. Že jeden z chlapců měl z péče svých biologických rodičů posttraumatickou stresovou poruchu, která byla „důsledkem komplexního a trvalého zanedbávání.“
Psychologovi mimo jiné řekl, že v rodině čelil násilí a byl svědkem násilí mezi rodiči, že v rodině utrpěl bolestné zážitky, na které musí neustále myslet. V posudku psychologa stojí, že chlapec bude potřebovat ještě hodně času, aby se zotavil, bude potřebovat stabilní a pečující prostředí. Těžko se naopak může zotavit v péči někoho, kdo mu tato traumata způsobil. Druhý z chlapců rovněž nechtěl mít s rodiči nic společného a chtěl zůstat u pěstounů, protože „tam není nikdo zlý”.
Zatímco otázka sexuálního zneužívání zůstala nevyjasněná, pochybnosti v rozsudcích nepanují o násilí, zanedbávání ani psychickém strádání dětí. Stejně tak je mimo vší pochybnost, že se děti k matce nechtěly vrátit a současně, že oběma nové rodiny prospěly a jejich stav se začal zlepšovat. Tohle všechno braly norské soudy v potaz a Evropský soud pro lidská práva jim v tom dal za pravdu.
České politiky děti nezajímaly
Pokud si snad o sobě četly nebo budou číst v českých médiích – staršímu bude letos sedmnáct let – musí nabýt dojmu, že pochází z jakési mutace KLDR. Protože jen v takové zemi by bylo možné, aby prezident přirovnal Barnevernet k nacistům nebo „gangsterům nejhrubšího zrna“. Rovněž podpořil (nerealizovaný) návrh na vyhoštění norské velvyslankyně z Česka. Kvůli kauze ji navzdory zvyklostem nepozval 28. října na Pražský hrad na oslavy české státnosti. To vše bez znalosti případu a bez ohledu na zájmy dětí.
Vyhoštění velvyslankyně byl nápad lidoveckého europoslance Tomáše Zdechovského, který po celá léta hájil zájmy Michalákové, rovněž nešetřil slovy o nacismu, a dokonce sestavil tým, který se kauze dodnes věnuje. Dokonce i po vynesení rozsudku ESLP Zdechovský věří, že má Michaláková šanci uspět. Je čím dál větší záhadou, co úspěch a neúspěch přesně znamená a jestli v tomto konceptu byly děti někdy zahrnuty. Rozhodnutí soudů libovolné instance evidentně žádnou váhu pro pana europoslance nemá.
S rozsudkem se odmítá smířit také senátorka Jitka Chalánková, která se zájmům matky od počátku věnuje. Bývalá místopředsedkyně TOP 09 v této souvislosti dokonce obvinila Norské fondy z šíření nespecifikované ideologie a hodnot v Česku. Jak je typické pro mnoho aktérů v této kauze, pobuřující je pouze jednání norských úřadů. V rámci Česka senátorka Chalánková bojovala proti rušení kojeneckých ústavů, které byly po dekády českou ostudou a symbolem zanedbávání péče o děti. Podle Chalánkové je však jejich zrušení něco jako Barnevernet. V kauze se ve své době angažoval také premiér Bohuslav Sobotka nebo ministerstvo zahraničí a další. Vyšla o ní kniha nebo byl natočen dokument.
Jsou české děti v bezpečí?
Barnevernet určitě není posvátný a jistě se dopouštěl nebo dopouští pochybení. Zaslouží si proto veřejný zájem i případnou kritiku, tak jako jakákoli podobná instituce, která zasahuje do životů dětí a rodin v jakékoli zemi. V případě Michalákové se však pochybení nedopustil. Potvrdil to jednomyslně Evropský soud pro lidská práva.
Není to přitom jen problém Norů. O odebírání dětí se psalo v Británii nebo v Německu. Spíše se zdá, že problém samotný je střet odlišných norem a zákonů jednotlivých zemí v případě ochrany dětí. Nicméně norských případů před ESLP bylo více a Norsko jednotlivé rozsudky reflektuje.
Pozdvižení, jakého se dočkal případ Michalákové je v kontrastu s tím, jaké pozornosti se dostává osudům dětí v problémových rodinách v Česku. Právní zástupkyně Barnevernetu v roce 2016 uvedla, že je v Norsku odebráno okolo 1660 dětí za rok. To je o něco méně, než zhruba tři až čtyři tisíce dětí, které jsou každý rok odebrány ve dvakrát větším Česku. O drtivé většině z nich přitom nikdy nikdo neslyšel.
V roce 2016 zveřejnila ombudsmanka Anna Šabatová zprávu, ve které shrnula svá šetření Orgánu sociálně-právní ochrany dětí v letech 2014 a 2015. Za tyto dva roky prověřila 472 podnětů z této oblasti. Šetřila pouze případy, ve kterých se na ni někdo sám obrátil. Ve více než polovině konstatovala pochybení. V 11 procentech se jednalo o „nevyčerpání všech možností sociální práce před odebráním dítěte z rodiny“.
To jsou desítky potenciálních českých „Michalákových“, o kterých však nikdy nikdo nemluvil. Děti, o kterých nehovořil prezident, premiér, ministři. Ani Dominik Hašek jim nechtěl věnovat medaili z Nagana, jako ji nabízel v případě Michalákové. Ani tyto desítky případů neznamenají, že byly děti odebrány neoprávněně, nebo že to nebylo v jejich zájmu. Jen to nikoho veřejně činného nezajímá.
Být dítětem v Česku je za trest
Stejně jako málokoho po celé dekády zajímalo, že zde děti končí v dětských domovech prostě proto, že jsou rodiče chudí. Ze sociálních důvodů děti z rodin odebíraly soudy na návrhy OSPOD, ale také je do dětských domovů umisťují sami rodiče, protože nemají na nájem a jídlo. Pro změnu této situace dodnes nikdo bezmála nic neudělal a třeba zákon o sociálním bydlení prostě nemáme.
Podle právničky Barnevernetu by se něco takového v Norsku jednoduše nestalo: „Není možné, aby to došlo tak daleko. Sociální služba by zajistila rodičům náhradní bydlení. Máme tak vyvinutý sociální systém, aby situace nemohla dojít tak daleko.”
Jinou věcí, která u nás rovněž nikoho nevzrušuje, je, že jsme jedna z posledních zemí v Evropě, kde není zakázáno bít děti. Většina společnosti se s tím ztotožňuje a problém s touto skutečností nemají ani politici. Ministr práce, sociálních věcí a nově také rodiny, Marián Jurečka, tak v roce 2022 hájí bití dětí do hlavy. Je prý vděčný svým rodičům, že mu občas dali facku a sám své děti taky bil. Není se co divit, že desetina dětí v České republice čelí domácímu násilí. Rodiče mají požehnání z nejvyšších míst.
Je to vlastně taková symbolická tečka za případem, který byl v Česku tak extrémně probírán také proto, že zde zájmy dotčených dětí nikoho nezajímaly. Pokud rodiče děti mlátí, je to prostě jejich věc. Až budou děti velké, budou moci mlátit zase své děti. A pokud s tím bude mít někdo problém, vytáhnou do boje za právo bít děti čelní představitelé země. Za těch deset let jsme se nikam neposunuli a stále platí, že být dítětem v České republice je leda za trest.
Norové si řeší svůj Barnevernet a my bychom si měli konečně uklidit doma. Pro začátek přestat děti odebírat rodičům kvůli chudobě, přestat děti bít a přestat o nich psát v médiích způsobem, jako by to byli nevolníci bez vůle a vlastních práv. Měli bychom také konečně akceptovat, že práva rodičů končí tam, kde začínají práva dětí.
Autor je redaktorem Alarmu.