Foto Alarm / Ilustrace NTK Dan Perjovschi
Potřebujete skutečně silnou ideologii, pokud chcete obhájit faktické chudnutí a zhoršování kvality života většiny společnosti. V Česku ji máme. Ideologie volného trhu u nás vstoupila do masochistické fáze. Přitom když se v roce 1990 po pádu vlády komunistické strany plánovala svobodná společnost a diskutovalo se o nejlepším ekonomickém uspořádání, těžko by někdo doporučoval volný trh s tím, že to v řadě regionů bude znamenat nedostupnou zubní péči, rušení nemocnic, všeobecný nedostatek míst ve školkách a vlastní bydlení za cenu sto třiceti průměrných měsíčních platů. Ani Václav Klaus by v té době nebyl schopný říct, že to všechno přesto stojí za to. Lidi by byli skutečně padlí na hlavu, aby si v demokratické společnosti podobný systém vybrali. Neviditelná ruka trhu měla podobné záležitosti celkem snadno vyřešit. Ale nevyšlo to.
Dožít v bytě, kde někdo strávil celý život, nebo jezdit s dětmi na dovolenou k moři se posunuje na nadstandard.
Při pohledu na selhání volného trhu proto ideologie přitvrdila. Skutečnost, že se velké části občanů zhoršuje kvalita života, bylo potřeba vysvětlit tak, aby ideologie volného trhu zůstala nedotčena. Věrozvěsti neoliberalismu proto vytvořili kategorii „života nad poměry“. Propad běžného životního standardu tím dostal jméno, které z obyčejných lidí udělalo viníky. V každé krizi lze pak tyto „poměry“, nad které se žije, vždy ještě trochu utáhnout. V neoliberální imaginaci tímto mechanismem vznikají další a další skupiny, které si moc vyskakují. Důchodci, kteří žijí sami v bytech, si nezaslouží sociální dávky, řekla nedávno v rozhlase pravicová komentátorka Lenka Zlámalová. Lidé, co jezdí na dovolenou k moři, si v žádném případě nezaslouží veřejnou podporu, doplnil ji bývalý pravicový politik Miroslav Kalousek. Bydlet v Praze není pro každého a kdo na to nemá, má jít bydlet jinam, doporučoval už před nějakou dobou šéf Asociace českých stavebních spořitelen Jan Jeníček, jehož názory nabídl světu pravicový server Info.cz miliardáře Daniela Křetínského.
Všechny tyto tři postoje pracují s představou rozmlsaných potenciálních příjemců dávek, důchodců nebo pracujících, kteří zkrátka chudnou – lidí v nově definovaných pravidlech žijících si nad poměry. Paní, která žije v pětipokojovém nájemním bytě na Vinohradech a žádá od státu podporu na bydlení, pravděpodobně existuje skutečně jen ve fantazii Lenky Zlámalové. O imaginární paní z Vinohrad ale nejde. Ta jen reprezentuje zbytkový luxus a žití nad poměry tak, aby Zlámalová mohla dodat, že peníze mají jít jen těm skutečně potřebným. Trik je v termínu „skutečně potřební“, virtuální paní v pětipokojovém bytě na Vinohradech vyvolá dojem nehorázného plýtvání, které se sveze na všechny seniory a seniorky žijící sólo. Jejich situace je pak označena za nehorázný luxus. Stejným směrem míří i Kalousek, který světu sugeruje představu rodiny v letovisku v Egyptě, kam si zaletěla za státní peníze. Rodiny s dětmi, co jezdí na dovolené k moři, mají peníze šetřit například na školní pomůcky, nikam nejezdit a neutrácet za blbosti. Dovolená je takto označená za zbytečný luxus a vina za chudnutí je hozena na lidi, kterým klesá životní standard.
Proponenty neregulovaného kapitalismu Kalouska a Zlámalovou trápí představa, že by někdo dostal něco, na co podle nich nemá právo. Kritika života nad poměry je především kritikou samotných těchto poměrů, tedy obecně chápaných standardů běžného života a běžné životní úrovně české střední třídy, jakou je ježdění jednou ročně na dovolenou nebo samostatného bydlení seniorů. Dožít v bytě, kde někdo strávil celý život, nebo jezdit s dětmi na dovolenou k moři se posunuje na nadstandard. Praktik českého neoliberálního kapitalismu Jan Jeníček z AČSS tak konstatuje jednoduchou pravdu, která dovádí do důsledku logiku Zlámalové a Kalouska – „odstěhujte se!“ Zatím jen z Prahy, ale v případě, že by bylo drahé celé Česko, by jeho doporučení muselo zůstat stejné. Na něco nemít znamená se s tím smířit a nadále to nevyžadovat. Když se to děje velkým skupinám obyvatel, chyba není v ekonomice, ale v přebujelých očekáváních lidí.
Už dávno jsme si zvykli na chudé rodiny, samoživitelky a seniory žijící na ubytovnách. „Může jít na ubytovnu,“ byla rada předsedy družstva důchodkyni, která si nemohla dovolit dvojnásobné zdražení nájmu ve svém bytě. „Můžou si zažádat o dávky,“ říká zase Petr Fiala a vzkazuje pracujícím v zemi, ve které je premiérem, že bez dávek to tady nedají a že on s tím nic nebude dělat. V okrajových regionech dochází k postupnému, ale jednoznačnému kolapsu dostupnosti zdravotní a zubní péče. Samozřejmě, že se každý může odstěhovat jinam – pokud na to má. Nebo se s tím může smířit. Jeden přispěvatel v diskusi pod článkem Stanislava Bilera o Vítkově jako příkladu vnitřní periferie napsal, že dojíždí 50 kilometrů k zubaři, ale tak to prostě chodí a on je za to rád. Jen levičáci to nechápou, socialistický experiment ale už skončil a v kapitalismu si může žít nad poměry, tedy s dostupnou zubařskou péčí, jen někdo.
Autor je redaktor Alarmu.