Foto Klim Levene / Flickr, CC BY 2.0
Minulý čtvrtek se na webových stránkách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy objevil program zasedání akademického senátu, které se uskuteční již 8. září. Značnou pozornost vzbudil jeden z bodů k projednání – plán snížit měsíční stipendia doktorandek a doktorandů. Vůči tomuto kroku se ohradili sami studující, kteří se na vedení fakulty obrátili v otevřeném dopise. Jaké dopady bude mít snížení stipendií na životy jednotlivých doktorandek a doktorandů? A proč může mít horší důsledky než samotné úsporné opatření průvodní dopis, ve kterém fakulta pod vedením děkanky Evy Lehečkové tyto kroky odůvodňuje?
Stipendium na nejnižší možné hranici
Stipendium na FF UK bylo v minulém akademickém roce 13 tisíc korun měsíčně. Nové vedení fakulty (děkanka Lehečková se ujala funkce letos v únoru) se rozhodlo tuto částku snížit na 10 500, tj. o 2 500 korun měsíčně. To je téměř 20 procent. Filozofická fakulta zde postupuje v souladu se stipendijním řádem Univerzity Karlovy, který předepisuje, že se doktorandské stipendium musí pohybovat v rozmezí 10 500–25 000 korun měsíčně. Jinými slovy, vedení FF se rozhodlo snížit stipendium na nejnižší možnou hranici.
Vyvstává zde však otázka, zda je realistické očekávat od studujících mimořádné publikační výsledky, když nebudou mít na pokrytí základních životních potřeb.
V průvodním dopise vedení fakulty považuje navyšování stipendií z vlastních zdrojů v kontextu univerzity za ojedinělé, přičemž uvádí příklady hned několika fakult, kde je stipendium nižší. Nebere přitom v potaz, že například na Husitské teologické fakultě UK činilo stipendium v roce 2021/2022 13 tisíc korun měsíčně, tj. stejně jako na filozofické fakultě. Na Farmaceutické fakultě v Hradci Králové dosahovalo doktorandské stipendium dokonce 15 tisíc Kč měsíčně, přičemž náklady na život jsou v Hradci Králové nižší než v Praze, především ty na bydlení. Navíc je třeba vzít v potaz skutečnost, že je v přírodních a technických disciplínách typičtější participace doktorandek a doktorandů na projektu školitele, což znamená, že doktorandi nejsou odkázáni pouze na stipendium, ale mají nadto často i částečný úvazek na grantu.
Zdražování nedopadá na všechny stejně
Hlavní motivací ke snižování stipendií FF UK je snaha o zajištění finanční stability fakulty. Nikdo nezpochybňuje, že je řízení fakulty mimořádně náročné a že je hledání úspor v jejím rozpočtu velmi složité. Otázkou však je, proč považuje vedení fakulty šetření na lidech za nejvhodnější opatření, respektive, zda si uvědomuje, jaké důsledky to může mít.
Lze argumentovat, že se v současné situaci musíme uskromnit všichni, jak s oblibou prohlašují vládní představitelé. Jakkoli si však můžeme nalhávat, že na nás inflace a zdražování dopadá stejně, bolí srážka 2 500 z 13 tisíc jednoznačně více než ze 35 tisíc. Co pro jednoho člověka znamená odpustit si třeba letenku do Paříže, znamená pro druhého rozdíl mezi schopností zaplatit nájem na příští měsíc a nutností se vystěhovat. V případě doktorandek a doktorandů zde vstupuje do hry další proměnná – otázka, zda je pro ně ještě únosné v doktorátu pokračovat, nebo bude nutné studium přerušit či dokonce ukončit a najít si jiné zaměstnání na plný úvazek mimo akademickou sféru. Jestliže znamená pokračování v disertačním výzkumu to, že nemají doktorandi na pokrytí základních potřeb, tedy na nájem a jídlo, nemají příliš na výběr. Stipendium 13 tisíc korun měsíčně bylo již samo o sobě nedostatečné, další snížení příjmu o 20 procent je až likvidační.
Stipendia jako projev plýtvání
Odhlédnu-li od samotného plánu stipendia snížit, který může mít na životy jednotlivců devastující dopad, je v mnohém ještě ničivější vyznění průvodního dopisu vedení fakulty. To tento krok odůvodňuje následujícími slovy: „V současné situaci obecné (inflace, vývoj cen energií) i fakultní (příprava rekonstrukce objektu Opletalova, dopady inflace na zaměstnance FF UK, omezené zdroje ve fakultních fondech, včetně fondu stipendijního) se domníváme, že pokračovat v takovém plošném dofinancování doktorského studia je nezodpovědné.“ Tato formulace je problematická hned v několika ohledech.
Předně se nechce věřit, že vedení fakulty z nějakého důvodu předpokládá, že inflace a ceny energií na doktorandky a doktorandy nedopadají, což právě odcitované vyjádření implikuje. Druhou možností je, že si vedení tento fakt uvědomuje, ale nepovažuje jej za relevantní. K tomuto bodu se ještě vrátím.
Nadto dopis dokládá, že není zvyšování stipendií v kontextu celé univerzity vnímáno jako příklad dobré praxe a projev zájmu o nastupující vědeckou generaci, ale jako nehospodárnost a plýtvání. Jinými slovy řečeno, čím nižší stipendium dáte doktorandkám a doktorandům a čím horší pracovní a studijním podmínky jim poskytnete, tím lépe.
Snižování stipendií je dále obhajováno snahou ochránit před inflací zaměstnance. Tento argument dává smysl, od řádného zaměstnavatele se tento postup jeví zodpovědný, ne-li jediný možný. Podporovat studující je v očích fakulty naopak projevem nezodpovědnosti. Tento moment považuji za zvlášť skličující: rozhodnutí o přijetí studenta do doktorského programu totiž podle této logiky zjevně nevytváří mezi doktorandem a fakultou vztah, případně pokud zde nějaký vztah vzniká, zodpovědnost v něm ze strany fakulty není přítomná. Doktorandi jsou zodpovědní sami za sebe. To, že se jich inflace dotýká stejně jako kohokoli jiného, není zodpovědností fakulty.
Zodpovědnost vůči zaměstnancům
Vedení fakulty tak svým doktorandkám a doktorandům vysílá poměrně jednoznačný signál a to takový, že je nepovažuje za začínající kolegy, a tudíž organickou součást pracoviště, ale za cizorodý element, který trpí pouze proto, že je jeho přítomnost financovaná z vládních prostředků. Člověku, který se v problematice doktorského studia příliš neorientuje, by se mohlo dokonce zdát, že ministerstvo školství Filozofické fakultě doktorandy přidělilo. Pravda je však taková, že studující do doktorských programů přijímá sama fakulta na základě přijímacího řízení, jehož parametry sama určuje, a na základě posouzení projektu disertační práce. Kvalitu tohoto projektu hodnotí oborová rada příslušného studijního programu. Vyvstává zde pak otázka, zda je zodpovědné doktorandy do studia přijímat, jestliže fakulta jejich práci nepovažuje za přínosnou pro rozvoj jednotlivých oborů a instituce jako celku, respektive, pokud nemá prostředky na to, aby je školila.
Specifické pojetí zodpovědnosti vedení fakulty následně vstupuje do vztahů mezi jejími zaměstnanci včetně akademiček a akademiků a doktorandkami a doktorandy, kteří jsou „pouze“ studujícími, a vyvolává mezi nimi pnutí, a to nejen v symbolické rovině, ale také prakticky, neboť o přijetí či nepřijetí návrhu vedení rozhoduje Akademický senát tvořený akademiky i studujícími. Akademici v podfinancovaných humanitních vědách mají mnohdy velmi nízký příjem a pracují na prekérní smlouvy typu DPP a DPČ a inflace a ceny energií v nich vyvolávají oprávněné obavy a mnohdy i úzkost.
Jakkoli s nimi soucítím, znepokojuje mě nejen jejich životní situace, ale především rétorika průvodního dopisu, která vykresluje doktorandy jako ty, kteří akademikům a obecněji zaměstnancům ujídají z pomyslného koláče. Namísto snahy zachovat v časech krize alespoň určitou míru soudržnosti nastupuje další, pro českou společnost a politickou scénu tak symptomatické, rozdělování. Jestliže je motivací ke snižování stipendií ochránit před inflací zaměstnance, kterým již byla snížena mzda, znamená hlasování proti návrhu poměrně závažné morální dilema. Vyvolává totiž otázku, zda bude zachování výše stipendií znamenat další snižování platů pedagogů, nebo dokonce propouštění, a tudíž i ti akademici, kteří si uvědomují, co znamená vyžít z 10 500 korun měsíčně, budou volit mezi vlastním účtem za elektřinu a účtem svých studujících. Právě popsané napětí se následně propisuje i do vztahu mezi jednotlivými akademiky a studujícími a u doktorandů, kteří jsou vůči svým školitelům v podřízené pozici, vyvolává obavy, jak by na otevřené vyjádření negativního postoje vůči snižování stipendií jejich školitelky a školitelé reagovali.
Necitlivá formulace
Nabízí se argument, že jestli se snižují platy pedagogům, měli by doktorandi automaticky přijmout snížení stipendií právě jako projev sounáležitosti, o níž jsem se zmínila. Podíváme-li se však na skladbu stipendia doktorandů na filozofické fakultě podrobněji, nahlédneme, o jaké snížení se vlastně jedná. Stipendium, jak jsem již uvedla, bylo v minulém roce 13 tisíc korun měsíčně, přičemž ministerstvo školství alokuje na doktoranda měsíčně 11 250 korun. Filozofická fakulta tak stipendium navyšovala ze svého rozpočtu o 1 750 Kč měsíčně. Současné vedení se rozhodlo od navyšování stipendií upustit zcela, což znamená, že se „fakultní složka“ stipendia sníží o 100 procent.
Toto snížení však nepovažuje vedení fakulty za dostačující, a proto navrhuje stipendium ještě více pokrátit, konkrétně o dalších 750 Kč, jež jdou z částky alokované státem. Je pravda, že tento postup vnitřní předpisy univerzity umožňují a že zůstanou tyto peníze ve stipendijním fondu, tj., že je nebude možné použít na nic jiného než na stipendia. Fakulta, jak plyne z jejího odůvodnění, se tímto chce připravit na plánovanou reformu doktorského studia, případně finance jednorázově přerozdělovat těm nejlepším, např. v podobě stipendia za mimořádné publikační výsledky, které je ale nenárokové. Vyvstává zde však otázka, zda je realistické očekávat od studujících mimořádné publikační výsledky, když nebudou mít na pokrytí základních životních potřeb.
V neposlední řadě se nelze zbavit dojmu, že by informace o plánovaném snížení stipendií, vyvolala jinou reakci, kdyby bylo odůvodnění tohoto kroku formulováno citlivěji a s větším respektem k zúčastněným stranám. Například, kdyby dalo vedení fakulty najevo, že si je vědomo, že tímto krokem může způsobit studujícím značné potíže, a informovalo je za jakých podmínek lze žádat o sociální stipendium. Namísto konstatování, že jsou doktorandky a doktorandi důležitou součástí fakulty, ale že se ceny energií vymkly natolik, že nelze situaci vyřešit jinak než snížením stipendií, se dozvídáme, že je třeba zrekonstruovat budovu v Opletalově ulici. Citlivější textace by nezměnila skutečnost, že se řada lidí bude dostávat do vážných finančních problémů a bude nucena studium opustit, ale výrazně by proměnila to, jak danou situaci jednotliví aktéři hodnotí.
Jeden ze svých starších textů jsem uzavírala konstatováním, že lze zlepšení situace doktorandek a doktorandů a začínajících vědců „očekávat jen tehdy, pokud si uvědomíme důležitost nejen nastupující vědecké generace (včetně doktorandek a doktorandů), ale vědy jako takové, včetně sociálních a humanitních disciplín, a budeme k nim přistupovat seriózně a s respektem.“ Současné dění na Filozofické fakultě UK mě vede k mnohem pesimističtějšímu závěru. Jestliže k nastupující vědecké generaci a zkušenějším pedagogům nepřistupuje s respektem ani fakulta, na které působí, jak můžeme očekávat, že se jim tohoto respektu dostane od širší společnosti?
Záměry filozofické fakulty vzbuzují potlesk pouze u těch, kteří její činnost a výzkum soustavně dehonestují a prohlašují, že je třeba humanitní vědce nechat vyhladovět. Fakulta plány na snižování mezd a stipendií, které označuje za projev zodpovědnosti, této rétorice přitakává namísto toho, aby se snažila prezentovat jako instituce plná schopných badatelek, badatelů, pedagožek a pedagogů, z jejichž práce naše společnost těží, a kterou je třeba důstojně ohodnotit.
Zasedání AS FF UK, na kterém bude snížení stipendií projednáno, se uskuteční 8. 9. 2022.
Autorka je doktorandka na Filozofické fakultě UK a předsedkyně České asociace doktorandek a doktorandů.