Britský týdeník The Independent on Sunday minulý týden informoval o události z roku 2010, kdy informace získané mučením zabránily teroristickému útoku prakticky v hodině dvanácté. Na palubě letadla stojícího na britském letišti East Midlands se tehdy nacházela bomba, kterou se díky informacím získaným mučením podařilo zneškodnit pouhých sedmnáct minut před explozí. Tento incident poukazuje na morální dilemata spojená s uplatňováním mezinárodního systému ochrany lidských práv tváří v tvář teroru. Je možné mučit v zájmu záchrany životů?
Tikot falešných hodin
Zákaz mučení řadí na přední místo všechny zásadní lidskoprávní dokumenty. Na rozdíl od jiných základních lidských práv tento zákaz neumožňuje žádné výjimky, a to ani v případě války nebo jiného ohrožení národní bezpečnosti. K mučení či jinému nelidskému zacházení se tak podle práva nelze uchýlit ani za těch nejtíživějších okolností, jako je boj s terorismem či organizovaným zločinem, což ve své judikatuře mnohokrát konstatoval i Evropský soud pro lidská práva. Skutečnost, že se tento soud případy mučení a nelidského zacházení musí zabývat, však nasvědčuje tomu, že ani ten nejpřísnější zákaz nezůstane neporušen.
Zaručit globální dodržování ochrany lidských práv je v současném světě nemožné. Mnoho subjektů však z nízké úrovně ochrany lidských práv trvale prosperuje.
Ačkoliv o nemorálnosti mučení jakožto trestu nebo způsobu vynucování doznání pravděpodobně nikdo nepochybuje, otázka jeho využití k zabránění teroristickému útoku přivádí lidi do úzkých. Co je krátkodobé nepohodlí teroristy proti záchraně lidského života? Tento postoj zaujaly zejména americké tajné služby, díky nimž teď každý ví, že waterboarding nepatří mezi vodní sporty. Intelektuálním beranidlem těchto úvah je dilema tikající bomby. To má vytvořit situaci, v níž je mučení morálně správnou volbou. Bomba tiká a jediný způsob jak ji zastavit je získat informace od zajatého teroristy, který je nevydá dobrovolně. Podmínkou je bezprostřední ohrožení života určitého počtu lidí, absence jiných řešení a vědomost, že terorista potřebné informace má. V takové situaci prý mučení vlastně vůbec není špatná věc, protože je vykoupeno záchranou lidských životů.
Podle Alana Derschowitze z Harvardské právnické fakulty by v takovéto situaci mohlo být mučení využito s přivolením soudu, podobně jako je tomu v případě odposlechů nebo jiných zásahů do soukromí podezřelého v případě trestního řízení. Takový systém by měl být lepší než stav, kdy k mučení dochází v tajných věznicích CIA pod rouškou eufemismů typu „vylepšené metody výslechu“. Takový systém skutečně fungoval v Izraeli až do roku 1999, kdy byl kvůli bezpočtu excesů a zneužívání zrušen. Právě zneužívání je nejsilnějším praktickým argumentem proti legalizaci mučení. V americké věznici Abú Ghrajb přitom většina případů mučení začala variantami scénáře tikající bomby. Modelová situace v dilematu tikající bomby se navíc do reality nepřenáší snadno. Jistotu, že mučený člověk má zásadní informace k záchraně životů, je možné mít jen velmi zřídka.
Perverzní parodie přátelství
Navíc legalizace mučení by především postavila na hlavu filosofii, která stojí za stávajícím konceptem lidských práv. Absolutní zákaz mučení v mezinárodním systému lidských práv plyne z jeho dramatického rozporu se zásadami demokratického právního státu. Mučení zbavuje člověka veškeré autonomie vůle, důstojnosti a svobody. Dělá z něj holého živočicha, který pouze reaguje na vnější stimuly. Jak ve své analýze poukazuje profesor David Luban z Georgetownské univerzity, mučení vytváří mezi dvěma osobami perverzní parodii přátelství a intimity, která vyvrhuje mučeného člověka z konvenční sociální reality do světa, v němž není nic jiného než bolest. V momentě, kdy se jeden rozhodne k mučení, zničí hodnoty společnosti, kterou se snaží ochránit.
Dilema tikající bomby má tak nejblíže k otázce, kterou v Dostojevského knize Bratři Karamazovi položí Ivan Karamazov svému mladšímu bratru Aljošovi – zda by obětoval život nevinného dítěte pro blaho celého světa. Dilema tikající bomby tento problém pouze obrací. Zdánlivě nabízí záchranu mnoha za cenu krátkodobého nepohodlí jednoho špatného člověka. Ve skutečnosti však nabízí záchranu několika za cenu ztráty celého světa. V momentě, kdy je váženo právo jednoho nebýt mučen proti právu druhého na život, už ani jedno z těchto práv nemá smysl.
Cena lidských práv
Celé dilema se ještě komplikuje, pokud stát pouze profituje z mučení vykonaného jiným subjektem. V případě bomby v East Midlands britští agenti k jejímu zneškodnění použili informace, o kterých věděli, že byly mučením získány v Saúdské Arábii. Jak poukázal zvláštní zpravodaj OSN Juan E. Mendéz ve své zprávě z dubna 2014 o využívání informací získaných mučením, i takovou situaci je třeba odsoudit, protože se příčí principům, které mučení zakazují. Imperativ lidských práv nemá smysl, pokud jej lze obejít cestou prostředníka.
Případ bomby na letišti East Midlands ilustruje, že i v situaci, kdy západní tajné služby samy mučení nevyužívají, rády využívají informace, které tímto způsobem získal někdo jiný. Tím se mučení dostává do sousedství porušování lidských práv ve velkovýrobnách oblečení a elektroniky v zemích globálního východu. Zaručit globální dodržování ochrany lidských práv je v současném světě samozřejmě nemožné. Mnoho subjektů však z nízké úrovně ochrany lidských práv trvale prosperuje. Je alarmující, pokud se do stejné kategorie dostává i porušování zákazu mučení – práva tolik zásadního pro současný koncept ochrany lidských práv. V takovém světle se tento systém jeví jako iluze, která ke svému udržení vyžaduje porušování svých vlastních zásad. Lehkost, s níž je tváří v tvář dilematu tikající bomby člověk schopen připustit morálnost mučení, tento paradox odráží. Systém nestojí na pevných základech a může být suspendován, kdykoliv se to jeví jako výhodné. Zákaz mučení není jen arbitrárním zákazem, jakým je například zákaz překročení maximální rychlosti. Jeho popření znamená popření celého systému, který mu dal vzniknout. Pokud tento systém není respektován, jako by vůbec neexistoval.
Autor je právník.