Ve vztahu k potravinové chudobě a hladu může být užitečné oživit koncept „nároku“, s nímž přišel ekonomický filosof Amartya Sen v kontextu hladomorů tzv. rozvojových zemí. Je dnes tento koncept relevantní také pro země globálního Severu?
Podle mě vyšel z módy, i když relevantní je pořád. V poválečné Evropě existovala náklonnost k ekonomii blahobytu [podle ní by státní intervence měly teoreticky snížit chudobu, ekonomickou nejistotu a nerovnosti – pozn. překl.], ale tu nahradil neoliberalismus. Ve společnosti teď převládá názor „Proč bych měl přispívat na lidi, kteří zneužívají systém?“. Myslím, že to není fér, ale taková je realita. Otázka jídla se ale liší od ostatních práv a problémů. Jídlo je nutnost. Pokud do něj nebudeme investovat, poneseme dlouhodobé následky. Děti nebudou zdravé, nebude se jim dařit ve škole. Ekonomie a politika blahobytu ale každopádně ztratily popularitu.
Amartya Sen rozlišoval relativní a absolutní chudobu. To bylo důležité v poválečné éře. Jaký byl další vývoj a výzkum ve vztahu k potravinové chudobě?
Senův koncept relativní chudoby se na jídlo obzvlášť hodí, protože jídlo je také kulturní element. Když mluvíme o relativní chudobě, kterou vyvinuli lidé jako Michael Marmot, mluvíme o chudobě uvnitř společnosti. Porovnávat mezi sebou jednotlivé země je pak nesmysl. Podíváme-li se na relativní chudobu uvnitř země, uvidíme problémy. Jeden spočívá v přístupu sociálně slabých k určitému jídlu, které nemají. Ve čtyřicátých letech byla v Evropě koncepce veřejného zdraví na vrcholu, dalo se hovořit o jakémsi potravinovém zabezpečení státem. Existoval určitý nutriční základ, který byl k dispozici. Právě na ten by měli mít lidé nárok, ten bychom jim měli poskytovat.
Převládající systémy stojí na intenzivním zemědělství, vliv nadnárodních korporací je obrovský, dvacet procent společností ovládá osmdesát procent celosvětového potravinového trhu.
Některé oblasti Velké Británie se posunuly k tzv. konsenzuálním potravinovým košíkům. Jdete ven a ptáte se lidí, co by normálně očekávali v košících. A na základě toho je vytvoříte a přidáte k tomu něco zdravého. Ale pokud žijete na sociálních dávkách, nemůžete si takové jídlo dovolit. Protože ty jsou nastaveny na nejnižší úroveň na základě představy, že pokud bude vyšší, lidi je budou zneužívat. To je ale chyba, nejsou na to žádné důkazy. Tahle nedůvěra v chudé ale v politice stále převládá – prostě jim dáme minimum. Předpoklad, že je nízké dávky donutí najít si práci a dostat se z chudoby, je mylný. Nadace Roundtree ukázala, že cyklická, tedy krátkodobá chudoba postihuje jedno procento rodin. Za toto jedno procento trestáme ostatní lidi.
O cenách jídla se stále vede debata. Někteří tvrdí, že je moc levné, pro jiné je zase čím dál dražší.
Je rozhodně dražší než před rokem 2007. Myslím, že z různých důvodů, jako jsou například férové ceny pro zemědělce, musí být dražší. Na levných cenách nikdy netratí supermarkety, ale dodavatelé. Férové ceny znamenají, že ti na konci dostanou férově zaplaceno. Částky, které dostávají producenti mléka a hovězího, jsou v Británii momentálně nižší než náklady na jejich výrobu.
Jak tedy mohou výrobci potravin přežít?
Většina jich nepřežije. Drží se z roku na rok prodejem zdrojů – půdy nebo technologie – nebo tím, že neplatí členům rodiny za práci na farmě. Musí přinášet tyto oběti. A to jde jen po určitou dobu. Jednou za tři roky ceny stoupnou, lidi začnou doufat a spoléhat na nové ceny, ale ty pak zase klesnou. Problém je, že ceny potravin jsou určovány cenami nafty. Velké farmy nezávisí tolik na lidské práci, ale na strojích, umělých hnojivech a pohonných hmotách. A další dopad bude mít brexit.
Londýnská Centre For Food Policy, kde působíte, byla jednou z prvních britských institucí, která publikovala dopad postbrexitových scénářů na veřejnost, a to ještě před hlasováním. Jaké jsou předpovědi dopadů brexitu na potravinovou nerovnost a zemědělství?
Akademické kruhy a maloobchodní sektor předpokládají minimálně dvacetiprocentní růst cen potravin. Obchody se momentálně vrhají do cenových válek a snižují je, ale po brexitu mají narůst. V tuhle chvíli přichází zboží ze zahraničí, a to na základě až dva roky starých smluv. To ale nebude pokračovat. Máme deflaci libry. Továrny v Irsku a v Evropě propouštějí pracující, aby dostály smlouvám. Ale jakmile budou smlouvy znovu vyjednány, ceny zase stoupnou. Britská vláda udělala z tématu hranic obrovský problém. Brexit bude mít pro jídlo tragické následky.
Je to také otázka právního systému. Spousta potravinových, bezpečnostních nebo environmentálních standardů pochází z evropské legislativy a agentur, z nichž některé sídlí ve Velké Británii. S brexitem odejdou. Bude muset Británie kompletně stanovit nové standardy, nebo znovu přijme ty současné?
Sněmovna lordů momentálně zastavila proces vedoucí k zákonu, který by umožnil současným evropským standardům pokračovat. Budou následovat změny. Naše ministerstvo zemědělství (DEFRA) navrhuje nové standardy, ekvivalent Společné zemědělské politiky (CAP) pro Británii. Ironií je, že jsou tam i dobré návrhy. Je to ale o udržitelnosti, ne o potravinových zásobách. Farmy jsou brány jako ekologické entity.
S tím je spojené téma migrantských pracovníků. Britské velkofarmy svůj byznys už přesouvají do východní Evropy, protože půda a práce je tam levnější. Co se týče potravinové bezpečnosti, momentálně importujeme kolem šedesáti procent ovoce, především z Evropy. Ale odkud ho budeme brát v budoucnu? Je zajímavé, že debata se soustředí na Irsko, ale to exportuje převážně hovězí a mléčné produkty, průmyslově zpracované jídlo, ne ovoce a zeleninu. Hodně tím riskujeme. Budeme mít o dvacet procent dražší stravu, ale bez ovoce a zeleniny. Z dlouhodobého hlediska vzrostou problémy se srdečními chorobami, obezitou, cukrovkou a tak dále.
Někteří vidí brexit jako příležitost znovu obnovit bývalé kolonie globálního Jihu a získat tak ještě levnější pracovní sílu…
Máme tu moderní otroctví. Práce migrantů je nyní částečně regulována, ale měli jsme tu řadu skandálů. Jednadvacet čínských pracovníků se utopilo při sběru srdcovek jedlých na severu Británie. Ze zaměstnanců v Africe a Thajsku se prakticky stali otroci, když nemohli opustit rybářské lodě. Neříkám, že nynější systém je skvělý, ale aspoň ho nějak chrání evropské právo. Velké množství Portugalců se přistěhovalo, aby zde pracovalo v konzervárnách. Co se s nimi stane? Vykopneme je a budeme najímat pracovníky z Afriky? Je zde celá řada problémů, jako je snižování standardů a zavádění moderního otroctví. Je to špatné v současnosti a v budoucnu se to pro Británii může ještě zhoršit. Už teď odcházejí firmy, protože si vzhledem k deflaci nemohou dovolit pracovníky.
Jeden z momentálních cílů britské vlády po vystoupení ze společné zemědělské politiky EU je ukončení dotací pro zemědělce ve Velké Británii. Dotace prý vytvářejí spoustu problémů a zvýhodňují na trhu. Jejich ukončením se má dosáhnout rovnosti mezi zemědělci. Může to fungovat?
Podle momentálních návrhů DEFRA budou dotace pokračovat, ale budou přesunuty na ekologické opatření. Jenže nejde o pěstování jídla, ale o udržování krajiny pro městskou populaci, která ji může navštěvovat a užívat si ji. Zemědělci nebudou placeni na základě vyprodukovaného jídla. Nestanovuje se žádný vztah mezi ekologií a produkcí jídla. Říká se tomu industriální ekologie. Je to velký průmysl, deset procent zemědělců dostane devadesát procent grantů a dotací. V podstatě je to klasický byznys model minimálně do roku 2022. Vláda nemusí dělat žádná další rozhodnutí. Malí a ekologičtí zemědělci na to doplatí, protože z evropských regulací šlo mnohem víc peněz do rozvoje venkovských oblastí. Vláda, minimálně ta současná, v tom ale nehodlá pokračovat. Venkovské oblasti jako ty ve Walesu nebo Skotsku jsou oslabené, evropské peníze v podobě infrastrukturních grantů jim pomáhaly. Vypadá to ale, že se z toho stane soukromý model. Nemám nic proti ochraně krajiny, ale ze zemědělců to dělá atrakci pro lidi z města.
S občanským řešením problémů, ať už těch potravinových nebo i jiných, souvisí koncept velké společnosti (Big Society), můžete ho vysvětlit?
Spojené státy mají pro velkou společnost termín komunitářství. S termínem přišli konzervativci, ale souvisí už s předchozí labouristickou vládou, která stavěla na roli komunit ve společnosti. Jenže nikdy to nebylo myšleno tak, že komunity mají nahradit státní služby. A přesně tak to skončilo. Velká společnost spočívá v neziskových organizacích a dobrovolnickém sektoru, které měly poskytovat služby efektivněji než stát. Existují oblasti, kde to může fungovat. Ale úlohou velké společnosti nebo komunit není zajišťovat práva.
Vidíme to po celé Evropě, děje se to ve Finsku, kde to podobně jako v Británii probíhá na lokální úrovni u náboženských organizací, charit, které vám poskytnou nějaké jídlo. Ale zde nejde o právo na jídlo. Charity tím podrývají toto právo, protože dávají politikům signál, že se nemusejí o jídlo starat, protože ony ho zajistí. Neřeší se, jestli lidé potřebují příjem, aby měli na stravu a dostali se z potravinové chudoby.
Problém se tedy nevyřeší solidaritou?
Myslím, že ho solidaritou můžeme vyřešit, ale poskytování jídla těm, kdo na něj nemají, je léčba symptomů, nikoli příčiny. Charity a potravinové banky při vší úctě nedokážou vyřešit problematiku příjmů, pracovní bezpečnosti a sociálních otázek. Mohou usilovat o změnu, ale samotný model je zacyklený. Do charit se zapojují dobrovolníci, to je skvělé, ale je zde zajímavé dilema. Stát obecně nechce dávat lidem peníze, protože jim prostě nevěří, ale dává jim prostřednictvím charity jídlo.
La Via Campesina (LVC), největší sociální hnutí současnosti, definuje právo na jídlo jako právo na zdravé a kulturně vhodné jídlo vyprodukované pomocí ekologických a udržitelných metod a rovněž právo lidí definovat si své vlastní potravinové systémy. Spousta lidí vnímá státní intervence jako problematické, protože nabourávají schopnost lidí účastnit se samotného procesu určení a vytvoření vlastního systému.
Problém je, že je to pravděpodobně nerealistické. Když se podíváte například na Spojené státy, kolem devadesáti procent tamějších potravin nevzniká ekologicky, jde o intenzivní zemědělství. Je mi jasné, že by spousta lidí s pojetím LVC souhlasila, ale praxe je jiná – ubírá se levnými cenami. Nebezpečí je rovněž v předpokladu informovaného a vzdělaného obyvatelstva. Nejsem si jist, zda jsou všichni včetně vládních úředníků s problematikou dostatečně obeznámeni. Převládající systémy stojí na intenzivním zemědělství, vliv nadnárodních korporací je obrovský, dvacet procent společností ovládá osmdesát procent celosvětového potravinového trhu. Jsou větší než národní státy. Pokud by lidé chtěli ekologické zemědělství, nebylo by to bez obětí. Byla by nutná státní podpora. A to definování vlastních systémů je zajímavé. Srdce mi říká, že je to skvělé, ale můj rozum odporuje, že se to nemůže stát, když například největším aktérem v Brazílii je masný průmysl.
Jak se proměnilo stravování a jaké mechanismy tomu napomohli?
Dominující průmyslový systém je něco, čemu se říká nutriční přechod v první fázi, kdy vysokopříjmové skupiny zejména v Africe a Číně přijaly západní styl stravování. Ten se následně promítl do rolnické stravy.
Takže v druhé fázi nízkopříjmové skupiny přijaly tuto průmyslovou stravu…
Jsme zvyklí na procesy trvající dvacet let. Nyní se to děje krátkodoběji – v rozmezí tří až pěti let. Supermarkety změnily celou povahu životního stylu lidí a jejich způsobů stravování. Lidé jsou zaneprázdněni, pracují v gig economy a na krátkodobé úvazky, takže konzumují průmyslově zpracovanou stravu nebo jídlo na cestu, protože nemají čas si v klidu sednout.
Je ironie, že to, co popisujeme, je nyní k dispozici bohatým a mocným. Středomořská strava je můj oblíbený příklad. V určitých částech Londýna je jednodušší se k ní dostat než ve Středomoří. A znovu, jde o kulturní element. Proto si myslím, že role vlády je v ochraně všech, nikoli jen těch, kteří si mohou dovolit určitou stravu.
A co druhá strana mince? Ti, kteří si mohou dovolit ty nejlepší potraviny?
Vytváření luxusního zboží je také problém. Pokud cílovou skupinou bio stravy budou náročnější zákazníci, část trhu zmizí a zemědělci utrpí ztráty. Je potřeba je chránit a dotovat během období, kdy se každý snaží žít ekologičtěji. To vede k poklesu cen. Ty by ale měly zůstat stabilní. Trochu to vidíme ve skandinávských zemích, hlavně v sektoru veřejných zakázek.
Pokud chcete, aby lidé začali používat ekologičtější zemědělské postupy, musíte jim garantovat, že v období přechodu na tom nebudou tratit, ať už dotacemi nebo dlouhodobými smlouvami. Problém je, že menší zemědělci mívají roční smlouvy. A nevědí, co bude za rok. Nemohou tak plánovat, nemohou si vzít půjčky. Na Novém Zélandu a v Austrálii neposkytují dotace, ale zaručují půjčky. Musíme si uvědomit, že potravinová chudoba ovlivňuje hlavně ty, kdo pěstují. Zemědělci sice pěstují bio mrkve, ale nemají dost peněz, aby nakrmili své děti. To je ironie systému.
Z angličtiny přeložil Lukáš Pokorný.
Text vznikl za podpory projektu Udržitelná Evropa pro každého v rámci kampaně Česko proti chudobě a nerovnostem. Projekt Udržitelná Evropa pro každého byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Sdělení nereprezentuje názory Evropské komise a za jeho obsah odpovídá výlučně jeho autor.
