„I v modrých státech trénujeme s dětmi baseball, i v červených státech máme gay přátele. Existují vlastenci, kteří byli proti válce v Iráku i vlastenci, kteří válku v Iráku podporovali. Jsme jeden lid, všichni slibujeme věrnost hvězdám a pruhům a každý z nás brání Spojené státy americké,“ hřměl z pódia v Bostonu v podstatě neznámý Barack Obama v roce 2004 na sjezdu Demokratické strany.
Obama dochází k závěru, že vlastně nemohl nic udělat lépe. Nezvolili ho ale v době krize američtí voliči přesně proto, aby provedl „násilí na společenském systému“? Není to přesně to, co čekali za hesly „naděje“ a „změny“?
Nominaci strany přijímal senátor John Kerry, který se snažil sestřelit George W. Bushe a jako hlavní téma si zvolil opozici k válce v Iráku. Obama ještě ani nebyl zvolen federálním senátorem, osmým rokem sloužil jako státní senátor v Illinois. O čtyři roky později na sjezdu demokratů v Coloradu už přijímal prezidentskou nominaci Demokratické strany. Tento raketový nástup mu připravil právě proslov z roku 2004, který uprostřed vyostřených bushovských let pro mnohé zněl jako závan čerstvého vzduchu a líbivý příslib Ameriky, která se naučí překonávat rozpory.
(Ne)idealistické začátky v Chicagu
Oznámení své první politické kandidatury 19. září 1995 ve své loňské biografii Obama popisuje jako skromnou, až amatérskou záležitost s „preclíky, čipsy a několika stovkami podporovatelů, z nichž zhruba čtvrtinu pravděpodobně tvořili příbuzní Michelle“. Obama se ucházel o post illinoiského státního senátora, konkrétně o křeslo Alice Palmer, která se tou dobou chystala kandidovat do federálního kongresu na místo demokratického kongresmana Mela Reynoldse, který odstoupil poté, co byl odsouzen za sexuální napadení nezletilé. Palmer si kráčela pro vcelku jistou výhru v demokratických primárkách, pak ale oznámil svou kandidaturu Jesse Jackson Jr. (syn známého aktivisty a prezidentského kandidáta). Palmer nakonec skončila v primárkách až třetí, a přestože Obamu několikrát ujišťovala, že se o své illinoiské senátní křeslo nebude znovu ucházet, nakonec tak stejně učinila.
Aby se primárek účastnila, musela jako každý jiný kandidát posbírat dostatek podpisů z příslušného volebního okrsku. Tento aspekt kandidatur je ve Spojených státech obzvláště na lokální úrovni krutý boj a kandidáti běžně sbírají několikanásobné množství požadovaných podpisů, protože čekají, že se jich jejich oponenti budou pokoušet co nejvíce zneplatnit. Brzy poté, co Palmer odevzdala volební komisi své podpisy, upozornili Obamu členové jeho kampaně, že listiny jeho nejsilnější protikandidátky jsou v žalostném stavu. Obama chvíli váhal (tuto chvíli barvitě popisuje v Promised Land včetně popotáhnutí z cigarety, kterou v tu chvíli kouřil), ale pak nechal napadnout nejen podpisy Alice Palmer, ale i ostatních demokratických kandidátů. „Alice primárky vzdala. Když už jsme byli v tom, sejmuli jsme pár dalších demokratů se špatnými podpisy. Bez demokratického oponenta a s republikánským oponentem, který byl jen symbolický, jsem tak mířil do státního senátu. Jakákoli vize ušlechtilejší politiky, kterou jsem měl v hlavě, musela počkat,“ přiznává Obama ve zmíněné autobiografii.
„Taková byla chicagská politika. Vyřadili jste svoje protivníky, zpochybnili jejich podpisy, prostě zničili nepřítele, no ne? To, jak Barack Obama zničil svoje protivníky v roce 1996, je v konfliktu s tím, jak se prezentuje dnes. Možná začínal tak, že pomohl registrovat tisíce voličů. Ale ve svých prvních volbách se postaral o to, aby voliči měli jen jednu možnost,“ komentoval v roce 2008 Obamovy politické začátky sloupkař Chicago Tribune John Kass pro CNN. Jeden z dalších kandidátů, Gha-is Askia, kterého tehdy Obama kvůli podpisům nechal vyřadit, v této zprávě CNN uvedl, že se zpětně na Obamu nezlobí. Zároveň ale přiznal, že dříve viděl věci jinak. „Nebylo to poctivé. Sám bych to neudělal,“ říkal pro CNN Askia, kterému nakonec chybělo 69 podpisů. „Jak může říkat, že je pro nové zítřky, a pak hrát staré chicagské politické hry, aby odstavil legitimní kandidáty? Mluví o cti a demokracii, ale co je ctnostného na tom odstavit všechny protivníky, abyste mohli kandidovat bez oponenta? Proč nenecháte rozhodnout voliče?“ stěžoval si Askia ještě v roce 2007 deníku Chicago Tribune.
Na podobném postupu není ani dnes v Chicagu nic neobvyklého, byť se to možná bije s některými Obamovými výroky. Alespoň to sám ve své autobiografii přiznává. O čem se v autobiografii také mnoho nedozvíte, je tehdejší Obamův politický program. Naštěstí tu máme politologa Adolpha Reeda jr., který sledoval Obamův vzestup od samých počátků.
„Chicago nám dává ochutnat nový typ černých komunitních politiků, kteří se vyloupli z nadací. Jeden z nich, uhlazený harvardský právník s dobročinným životopisem bez poskvrny a prázdnými, až represivními neoliberálními politickými názory, vyhrál státní senátní křeslo především díky hlasům z liberálních a rozvojových nadací. Jeho proslovy o postavení se na vlastní nohy jsou trochu zjemněny patinou řečí o autentické komunitě, schůzkách v kuchyních či malých řešeních sociálních problémů a předvídatelným vyzdvihováním samotného procesu nad politický program. Potkává se tu politika identity se staromódním střednětřídním reformismem a upřednostňováním formy nad obsahem,“ psal Reed v roce 1996 ve Village Voice. „Musíme se více snažit,“ uzavíral tehdy Reed.
Zděděná krize
Zpětně je Obamova administrativa pochopitelně nejvíce spojena s reformou zdravotnictví, která ostatně po prvním prezidentovi černé pleti dostala i jméno – Obamacare. První věc, se kterou se po příchodu do úřadu musel Obama vypořádat, byl hypoteční krizí způsobený hospodářský propad, do kterého se země v té době řítila. Tento velký problém, ale i část jeho řešení zdědil Obama po Bushovi – především první kritický program schovávající se za zkratkou TARP, v rámci něhož federální vláda ve snaze zastavit propad skupovala toxická aktiva, na která Kongres už v říjnu 2008 vyčlenil 700 miliard dolarů.
Jak se Obama se zděděnou krizí vypořádal, nejlépe vystihuje jeden moment z prosince roku 2008, zachycený v autobiografii A Promised Land. Schůzku s ekonomickými poradci měla otevřít Christina Romer větou: „Pane prezidente, tohle je moment, kdy řeknete ‚holy shit‘.“ Tým mu následně představil své kalkulace o statisícových propadech zaměstnanosti za měsíc a tak dále. Klíčová chvíle ale přichází po třech hodinách rozborů a plánování. Obama se svého týmu ptá, jak velký ekonomický stimul bude potřeba, aby se pád zastavil. Zmiňuje, že před volbami mířili na 175 miliard, po nich už na 500 a teď že Christina Romer navrhuje celý bilion dolarů. „No fucking way,“ měl odpovědět nastupující šéf Obamova štábu Rahm Emanuel. Následně řekl, že žádné číslo, začínající na „t“ – tedy anglicky trilion a česky bilion – nepřichází vůbec v úvahu. Na Obamův dotaz, co je realistické, po krátkém zaváhání sdělil, že tak 700 až 800 miliard.
Barack Obama si po celou svoji kariéru budoval obraz politika, který je moudrý, uvážený, opírá se o svůj intelekt a přihlíží především k názorům expertů – při zpětném pohledu se dá říct, že pravý opak Donalda Trumpa. Tady ale vidíte jeho vlastními slovy zaznamenaný moment jednoho z jeho prvních rozhodnutí s gigantickým dopadem, který této pečlivě kultivované image vůbec neodpovídá. Když se rozhodoval o tom, jaký stimul může prosadit, nespoléhal se na názory svých ekonomických poradců, ale na intuici šéfa svého štábu, chicagského politického hráče s ostrými lokty.
Co už Obama ve své autobiografii neuvádí, je to, že i jeho ekonomičtí experti ve skutečnosti předem snižovali cifry, které mu představovali. Z propočtů Christy Romer vycházelo, že by Obama měl ideálně vybojovat částku ve výši 1,8 bilionu dolarů, aby pád do propasti zastavil. Pak ale zakročil Larry Summers, který Romer vymluvil, aby odprezentovala částku 1,2 bilionu, kterou už ona sama považovala za kompromisní.
Aby toho nebylo málo, tak miliardy, které měly zachránit americkou ekonomiku, plynuly především kolabujícím institucím, a to za velmi minimálních podmínek, zatímco miliony Američanů, kteří najednou dlužili více než hodnotu svého domu, o své bydlení přicházely. Zodpovědnost za spoustu z těchto rozhodnutí ovšem neleží u Obamových nohou. Například jeho ministr financí Tim Geithner podle Rona Suskinda, autora knihy Confidence Men, vyloženě ignoroval Obamovy požadavky na tvrdý postup proti megabance Citigroup.
Stíhání pubescentů neškodí ekonomice
Zpětně někteří z Obamova ekonomického týmu uznávají, že měli postupovat razantněji. „Mohli jsme si vydupat pomoc pro držitele hypoték. Mohli jsme vyžadovat drsnější podmínky ohledně vyplácení dividend a bonusů pro ředitele,“ uznává například ekonom Austan Goolsbee v knize A Crisis Wasted od Reeda Hundta.
Obama přitom přicházel do úřadu se silným mandátem pro to, aby s bankovním sektorem, který přivedl americkou ekonomiku na kraj propasti, udělal krátký proces. Jakmile se ale ocitl v Bílém domě, stal se velmi krotkým. Na přelomu března a dubna roku 2009 pozval do Bílého domu šéfy bank a slavně jim řekl, že „jediné, co stojí mezi vámi a [davem s] vidlemi, je moje administrativa“. Vykládat si tento výrok tak, že se Obama postavil do čela rozhněvané veřejnosti, by ale byla chyba. Obama se tu naopak stavěl do role prostředníka, jehož cílem je zmírnit onen hněv. „Znepokojuje mě to, že velikost některých z těchto institucí narostla do takové míry, že je pro nás těžké je stíhat a je nám naznačováno, že když je stíhat budeme, bude to mít negativní dopad na národní, možná dokonce i na světovou ekonomiku,“ nechal se později slyšet Obamův ministr spravedlnosti Eric Holder.
Trefně mírnost vůči bankovnímu sektoru vystihují Luke Savage a Nathan J. Robinson ve svém nedávném textu na Current Affairs. „Co tu chybělo, nebyl dostatek důkazů o zločinech, ale ochota udělat něco, co by mohlo být vnímáno jako ‚radikální‘, to jest vymáhat zákony rovnoměrně na bohatých i chudých. V jedné pasáži [své biografie] si Obama stěžuje, že tak, jak byly napsány, považují zákony vrcholnou bezohlednost a nepoctivost v zasedacích místnostech nebo na burze za méně trestuhodnou než činy náctiletého zlodějíčka. To je ale lež. Zákony kriminalizují podvod nehledě na to, kdo jste. To jejich aplikace Obamovými žalobci se liší, protože (jak naznačoval Eric Holder) stíhání pubescentů neškodí ekonomice,“ píší Robinson a Savage.
Obamovi nejde upřít to, že se americká ekonomika postupně z šoku let 2008 a 2009 do jisté míry vzpamatovala. Jenom ti nejzarytější demagogové si dovolí popřít, že část rostoucích makroekonomických čísel prvních tří let vlády Donalda Trumpa byla možná i díky Obamovi. Když se ale podíváte pod povrch, je vše trochu problematičtější. Obamovo řešení krize z let 2008 a 2009 z velké míry zametlo pod koberec ty největší problémy a nechalo dál pokračovat vše při starém. Během obamovských let se z propadu nejlépe vzpamatovávali nejmajetnější Američané, zatímco příjmy většiny stagnovaly. Příjmové nůžky se tak dál rozevíraly. Do jisté míry to připravilo půdu pro Donalda Trumpa. Podle studie think tanku Brookings Institution patřily okrsky, kde v roce 2016 Trump vyhrál, k těm, v nichž se ekonomika během Obamova vládnutí vzpamatovávala pomaleji. Po Trumpově vítězství se to změnilo (byť autoři rozporují zdůvodnění, že to bylo přímo jeho vlivem).
Thanks, Obamacare
Největší pokrok Obama přinesl v otázce zdravotnictví. Pokud se dnes zeptáte náhodného člověka, jaké kroky Obamovy administrativy si vybaví, většinou si vybaví reformu zdravotnictví. Už jenom kvůli tomu, že se jí říká Obamacare. Zdravotnictví ale rozhodně nebylo vždy Obamovou nejjasnější parketou. V průběhu primárek v roce 2007 se Obama účastnil debaty, v níž dostal celkem nakládačku, protože vedle svých nejsilnějších oponentů – senátorů Johna Edwardse a Hillary Clinton – zjevně nebyl moc připravený. Podle mě je jeho výsledná reforma očekávatelným důsledkem této relativní nepřipravenosti.
Co se na americkém zdravotnictví změnilo s Obamacare? Všechno a nic. Základním cílem reformy prosazené v roce 2010 bylo primárně zmenšit množinu lidí, kteří nemají pojištění. Výsledkem byl tak komplikovaný zákon, že byl zaváděn několik let. Základní způsoby, jak měla být zvýšená míra zdravotního pojištění, představovaly daňové úlevy pro lidi s příjmy až do čtyřnásobku federálně stanovené míry chudoby, rozšíření skupiny lidí, kteří mají nárok na MedicAid, daňové úlevy pro drobné podniky na zavedení pojištění pro zaměstnance (až do výše padesát procent pro podniky pod s pětadvaceti a méně zaměstnanci), povinnost zavedení zdravotního pojištění pro podniky s padesáti a více zaměstnanci nebo možnost, aby rodiče mohli pod své pojištění zahrnout i své děti až do věku 26 let. Kromě toho zakázal Obamacare pojišťovnám diskriminovat na základě „preexisting conditions“ – zjednodušeně řečeno vás pojišťovna už nesměla odmítnout pojistit například proto, že věděla, že máte cukrovku. Obdobně vás už nemohla „vykopnout“, když se u vás nějaká chronická nemoc projevila.
Do jisté míry se to povedlo. Ale opravdu jenom do jisté míry. Od zavedení spadlo množství Američanů bez pojištění asi na 25 milionů. V posledních letech číslo zase stoupá, ale to jde částečně na vrub administrativy Donalda Trumpa, která dělala, co mohla, aby Obamacare vykuchala.
Finální podoba Obamacare si propůjčila mnohé z návrhů konzervativního think tanku Heritage Foundation z roku 1989. Přestože demokraté v prvních dvou letech Obamova vládnutí disponovali v Senátu většinou (chvílemi i o šedesát křesel), Obama chtěl, aby měla jeho reforma podporu i konzervativních senátorů. „Kromě toho, že jsem chtěl mít trochu manévrovací prostor, věděl jsem také, že prosazení něčeho tak monumentálního, jako je reforma zdravotnictví, čistě po stranické linii by tento zákon mohlo v budoucnu ohrozit. Proto jsme si říkali, že dává smysl upravovat náš návrh takovým způsobem, že jsme mohli mít šanci přetáhnout alespoň několik republikánů,“ píše Obama v autobiografii.
To se ale nestalo. Ani v dolní, ani v horní komoře pro Obamacare nehlasoval jediný republikán. A to mi přijde jako druhý nejzásadnější argument proti Obamovu vládnutí. Velká část jeho úřadování se rétoricky i v reálných krocích opírala o snahu dosáhnout konsenzu s republikány, kteří ale jakýkoli kompromis opakovaně a razantně odmítali. Jako by Obama u reformy zdravotnictví říkal: „Nemůžeme v reformě mít vše, co bychom chtěli, protože je důležité získat i podporu republikánů.“ Žádná podpora od republikánů ovšem nikdy nepřišla.
Téměř deset let od prosazení Obamacare se tak Spojené státy nacházejí v situaci, kdy mají stále enormní množství lidí, kteří nemají žádné zdravotní pojištění. Reforma nezvrátila trajektorii zdravotního průmyslu v zemi a ceny zdravotnictví stále stoupají. Nejde tedy jen o nepojištěné, ale i o ty, kteří mají drahé pojištění, jež jim je v mnoha případech k ničemu, nebo i s pojištěním musí stále vyplácet velké částky z vlastní kapsy. Republikáni Obamacare každopádně nenávidí a to, že ho pod Trumpem nebyli schopni odvolat, vypovídá spíše o jejich vlastní politické impotenci.
Zrada zemědělců
Už méně se píše o Obamově vlivu na „monopolizaci“ amerického hospodářství. Částečně je to proto, že Obama tu ani zdaleka není jediným viníkem, ale spíše jedním z celé řady prezidentů, kteří selhali ve vymáhání antimonopolních zákonů. Laxní antimonopolní praxe je standardem od dob Jimmyho Cartera a Ronalda Reagana a zásadně se nezměnila ani po příchodu Donalda Trumpa. V kontextu Obamovy vlády je nejpozoruhodnějším případem koncentrace v oblasti zemědělství – především proto, že je za ním vcelku klasicky obamovský příběh.
Američtí drobní zemědělci jsou na tom v poslední dekádě tak bídně, že páchají sebevraždy v dvojnásobné míře než američtí váleční veteráni. Nejhůře jsou na tom asi chovatelé slepic, o jejichž osudu psala v roce 2012 rozsáhlý článek Lina Khan. Velmi zjednodušeně řečeno si v uplynulých dekádách zpracovatelé masa díky lokálním monopolům vyrobili z drobných zemědělců de facto nádeníky, kteří mají kontrolu nad vlastním živobytím asi takovou, jako má řidič Uberu. V drtivé většině případů poskytuje zpracovatel kuřata, krmení i podrobné podmínky, jak je chovat. Chovatel tak sice musí investovat do nástrojů pro chov, nemá nad ním ale téměř žádnou kontrolu. Chovatelé jsou navíc vázáni striktními smlouvami, které mají za cíl znemožnit chovatelům vyměňovat si informace o tom, jaké podmínky mají, včetně výkupní ceny masa, která se pro každého chovatele často liší. Vzhledem k lokálním monopolům zpracovatelů, trvanlivosti masa a tomu, že na případných vzbouřencích se zpracovatelé tvrdě mstí, nezbývá chovatelům nic než pomalé skomírání. V jiných zemědělských odvětvích často panuje podobný stav.
Khan ve svém rozsáhlém článku popisuje nedůvěru, jakou v amerických zemědělcích vzbudil Obamův výběr Toma Vilsacka jakožto ministra zemědělství. Ten má totiž vazby na velký agrobyznys. Přesto však po několika měsících Obamova prezidentování Vilsack a ministr spravedlnosti Eric Holder uspořádali sérii slyšení, která měla zhoršující se situaci drobných farmářů a chovatelů řešit. Obamova administrativa ujišťovala chovatele, aby se nebáli vypovídat a že se blíží změny. V následujících měsících ale pod tlakem lobby zpracovatelů jakákoli vládní činnost utichla. „Zpráva pro farmáře se zdá být jasná. ‚Spousta z nich vcelku zmlkla strachy,‘ komentuje [alabamský chovatel slepic] Garry Staples,“ uzavírá Lina Khan svůj článek. Jde o další příběh Obamou vyvolaných velkých očekávání, která ale vyzněla naprázdno. A co hůř, zmíněný Tom Vilsack nejen že byl jediným ministrem, který vydržel celých osm let Obamovy vlády, ale navíc byl před několika týdny jmenován do vlády Joea Bidena.
Rozpačitý odkaz
Podobně jako Obamova aktuální autobiografie i tento článek se zabývá především událostmi, které se staly během jeho prvního volebního období (Obama svou knihu utíná v roce 2011 a slibuje pokračování). Není to úplně náhoda, tento zlom dává smysl. Nevím, kam bych přesně bych ho umístil já, ale první polovina Obamova prezidentství se dost zásadně lišila od druhé. Především kvůli tomu, že demokraté postupně přišli o většinu v obou komorách Kongresu, a druhá půlka Obamova úřadování tak byla poznamenána tvrdými obstrukcemi Republikánské strany.
Republikánské obstrukce byly ale do značné části umožněny selháním Obamových prvních let v úřadě. Několikrát jsem zmiňoval velké očekávání, s nímž Obama do úřadu přicházel. On sám si ho byl vědom. „Měl Václav Havel pravdu, když naznačoval, že zvýšeným očekáváním jsem odsouzen k tomu, zklamat své voliče?“ ptá se v Promised Land. Jeho rámování ale vyznívá tak, jako kdyby zklamání bylo nevyhnutelné. Tak to ale nebylo, Obama nemusel očekávání do něho vložená zklamat. Nic ho nenutilo demobilizovat armádu dobrovolníků a podporovatelů po vítězství ve volbách roku 2008. Nic ho nenutilo dělat kompromisy ani s bankéři, ani s republikány. Obama je dělal z vlastní vůle a voliči ho za to vytrestali ve volbách roku 2010, v nichž demokraté utržili drtivou porážku. Ta měla dalekosáhlý dopad, který je cítit dodnes. Nešlo jen o ztrátu většiny v dolní komoře Kongresu. Demokraté brutálně prohráli i na státní úrovni. Lokální nárůst republikánů byl umocněn i tím, že Obama v rámci Demokratické strany přesměroval finance z lokální úrovně do své kampaně na znovuzvolení. Po volbách roku 2008 o republikánech mnozí psali jako o mrtvé straně. Vítězství z roku 2010 jim ale pomohlo udržet se na spoustě místech u moci i díky tomu, že měli kvůli lokálním vítězstvím větší kontrolu nad překreslováním okrsků (které se ve Spojených státech děje jednou za deset let).
Přitom v nejednom případě Obama vinil za neúspěch demokratů právě voliče. „Budu to považovat za osobní urážku, urážku mého odkazu, pokud tato komunita ztratí pozornost a neaktivizuje se na tyto nadcházející volby. Jestli mi chcete dopřát hezké rozloučení, běžte volit,“ burácel například směrem k afroamerickým voličů v roce 2016 v DC na galavečeru pořádaném klubem afroamerických zákonodárců. „Nemůžete se rozhodnout nevolit jen proto, že vás ten nebo ten kandidát dostatečně neinspiruje. Tohle není rockový koncert, tohle není Coachella,“ říkal o dva roky později ve Philadelphii. Jenže nemá pravdu. Leda tak s tím rockovým koncertem, ale neinspirativnost a zklamané naděje a neochota nadále spolupracovat se svými voliči naprosto zjevně stály u zrodu volebního fiaska Demokratické strany v roce 2010. Obama ale má zjevně pocit, že voliči zklamali jeho, nikoli obráceně.
Už během své kampaně v roce 2008 nesliboval příliš konkrétních pozitivních změn a většinu práce za něj odvedla úspěšná kampaň založená na vágních příslibech změny a naděje. „Barack Obama nikdy nebyl o moc víc než jen nepříliš výjimečný neoliberální demokrat s mimořádným talentem pro sebeprezentaci, jež je přesvědčivá pro ty, kteří chtějí věřit, a člověkem disponujícím solidními konexemi a značnou důvěrou ze strany korporátního a finančního sektoru,“ psal Adolph Reed jr. v roce 2014 ve sžíravé eseji pro Harpers.
Svou neochotu k razantním řešením v prvních dvou letech své vlády Obama do jisté míry komentuje ve své autobiografii. „Když se v nich dopodrobna povrtáte, tak každá z navrhovaných možností – ať už jde o znárodnění bank, ohýbání významu trestního práva pro účely stíhání vysoce postavených bankéřů nebo prostě o to, nechat část bankovního systému zkolabovat, abychom se vyhnuli morálnímu hazardu – by vyžadovala násilí na společenském pořádku, vymknutí politických a ekonomických norem, a navíc by téměř jistě vedla k zhoršení situace.“ Asi není příliš překvapivé, že Obama dochází k závěru, že vlastně nemohl nic udělat lépe. Nezvolili ho ale v době krize američtí voliči přesně proto, aby provedl „násilí na společenském systému“? Není to přesně to, co čekali za hesly „naděje“ a „změny“?
Listování v Promised Land vás donutí přemýšlet nad tím, že je to delikátně vystavěná, do puntíku promyšlená, vybalancovaná, sofistikovaná struktura, která se ale bortí při kontaktu s realitou. Podobně je to vlastně i s celým Obamovým úřadováním. Pro budoucnost Demokratické strany je naprosto bezpodmínečně nutné, aby se kriticky s Obamovým odkazem vypořádala. Začátek Bidenovy administrativy je v tomto ohledu mnohoznačný. Na jednu stranu se Biden opět snaží najít kompromis s republikány, kteří nejeví o nic větší ochotu se dohodnout než před dvanácti lety (ke kompromisům s republikány navíc směřuje celá Bidenova kariéra). Na druhou stranu prý měl senátorům Biden říkat, že – volně parafrázováno – „nesmí udělat to, co v roce 2009, tj. aby devět měsíců vyjednávali s republikány, kteří pak pro výsledný zákon stejně nebudou hlasovat“. Asi by bylo naivní očekávat, že se Biden vymezí jmenovitě proti Obamovi. Třeba bude prozatím stačit, pokud bude ochotný poučit se z jeho chyb.
Autor je redaktor Alarmu.