Foto Hanay, BY-SA 3.0
V Izraeli nyní probíhají největší protesty v historii země. Podle organizátorů jen během poslední akce protestovalo rekordních 500 tisíc lidí. Demonstrace dokázaly zmobilizovat velkou část populace. V ulicích se objevují neobvyklí spojenci – lidé z hi-tech sféry spolu s učiteli, bankéři či zástupci izraelského establishmentu včetně bývalých vojenských představitelů. Takové široké spektrum lidí nenalákaly ani poslední velké protesty proti Benjaminu Netanjahuovi v letech 2021–2022.
Už tehdy bylo napětí ve společnosti vysoké, s nynější vládou, v jejímž čele opět stojí Netanjahu, ale lidem došla trpělivost. Nová vláda byla zvolena ve volbách v listopadu 2022, které byly za poslední čtyři roky již páté. Ve snaze získat parlamentní většinu se Netanjahu spojil s náboženskými extremisty Becal’elem Smotričem a Itamarem Ben Gvirem. Takové složení vlády se sice liberální části veřejnosti protivilo, nicméně samo o sobě nepředstavovalo hlavní důvod, proč vyšli Izraelci do ulic. Rozbuškou byl nový plán soudní reformy, který byl navržen jen šest dní po nástupu vlády k moci. Nová vláda považuje reformu za zásadní z důvodu poklesu důvěry veřejnosti v soudní systém. Můžeme slyšet ale také ostřejší slova o „aktivistických soudech“ či o Nejvyšším soudu jako o „nikým nevolené politické straně“.
Zatímco Izrael dlouhodobě směřuje k neliberální demokracii v důsledku zmíněného zákona či pokračující okupace, izraelští občané se na obranu demokracie „probudili“ až nyní. Pokud by tedy dnešní protestující chtěli, aby se tyto části populace k demonstracím přidaly, musí požadovat více než pouhý návrat ke statu quo.
Reforma, která chce omezit soudní moc, má podle mnohých kritiků za účel především zpolitizování justice, tak aby současné vládě „nepřekážela“. Protestující se obávají, že v zemi s nepsanou ústavou a absencí druhé komory parlamentu by se jednalo o zásadní ohrožení dosavadního politického systému a Izrael by byl jen krok od toho stát se autokratickou zemí podobnou Orbánově Maďarsku.
Protesty jsou také vyústěním dlouhodobé politické frustrace. Ta je namířena zejména proti Netanjahuovi a jeho soudnímu procesu, rostoucímu vlivu ultraortodoxní části obyvatelstva či ekonomické a bezpečnostní situaci. Netanjahu se vždy prezentoval jako někdo, kdo Izrael dokáže od násilí ochránit. Nová vlna terorismu v Izraeli ale ukazuje, že to není úplně pravda. Současný premiér tak nemá příliš karet v rukávu. Jeho popularita klesá a podle průzkumu deníku Ma’ariv by v případě dalších předčasných voleb současná koalice získala ve 120členné sněmovně o devět mandátů méně.
Reforma
Plán na reformu soudnictví ministra spravedlnosti Jariva Levina obsahuje hned několik klíčových bodů jako například zrušení tzv. „klauzule o přiměřenosti“, která umožňuje Nejvyššímu soudu odvolat vládní rozhodnutí, která vyhodnotí jako nerozumná. Dalším aspektem reformy je nová možnost parlamentu přehlasovat rozhodnutí Nejvyššího soudu prostou většinou 61 hlasů, pokud verdikt nebude jednomyslný. Největší kritiku však vyvolal návrh na změnu jmenování soudců, neboť by justici značně zpolitizoval – v rámci nové reformy by ve výběru dostala hlavní slovo vláda.
Kombinace dosud nejextremističtější a nejnáboženštější izraelské vlády s omezením soudů by mohla mít dalekosáhlé důsledky jako například podporu expanzionistické osadnické politiky na Západním břehu, další diskriminaci arabských občanů Izraele a Palestinců mimo izraelské území či zvýšený vliv náboženství v izraelské společnosti.
Kořeny nedůvěry v justiční systém
Snaha o omezení pravomoci Nejvyššího soudu není v Izraeli nic nového. Tamní justice je v tomto ohledu pod palbou kritiky již delší dobu – podle některých je moc Nejvyššího soudu v nepoměru k ostatním politickým orgánům. To je částečně pravda. Kořeny zvýšeného vlivu soudní moci lze vysledovat do devadesátých let. Nástupem Aharona Baraka do pozice předsedy Nejvyššího soudu v roce 1995 došlo k tomu, co sám Barak pojmenoval ústavní revolucí. I vzhledem k absenci ústavy (Izrael má pouze sadu základních zákonů, které psanou ústavu nahrazují) začaly soudy samy sebe pojímat jako vrchního ochránce lidských a občanských práv.
V devadesátých letech se přitom jednalo o jeden z možných způsobů, jak vyřešit rozdělení společnosti po úpadku hegemonie levicových stran koncem sedmdesátých let. Tehdy byla v izraelské společnosti vysoká míra polarizace související s neshodami ohledně území či vlivu náboženství a izraelský Nejvyšší soud byl vnímán jako jeden z aktérů, který tuto fragmentaci mohl zkrotit.
Největší soudní pravomoc spočívala v možnosti přezkumu zákonů a vládních rozhodnutí vzhledem k základním zákonům. Zvýšený vliv zde sice nepochybně byl, ve výsledku však Nejvyšší soud své moci příliš nevyužíval. Podle studie Izraelského demokratického institutu nařídil zrušit jen málo parlamentních zákonů – přesně 22 od roku 1995. Přesto se v izraelském povědomí Nejvyšší soud uchytil jako velmi aktivistický. Dle kritiků stranil těm pozicím, které byly běžně přisuzovány izraelské levici. V některých ohledech to mohla být pravda taky kvůli tomu, že soud hájil principy liberální rovnosti. Je to však výrazně zkreslující, pokud si uvědomíme, že poslední dvě dekády vládla v Izraeli pouze pravice. Jakékoliv zrušení vládního rozhodnutí, tak bylo často označeno za „levicový krok“.
Kritici nejvyššího soudu
Současná koalice, která se rozpíná od tradiční pravice, přes náboženské sionisty až k ultraortodoxním stranám, stojí sjednoceně za reformou, každá skupina však návrhem sleduje jiný zájem. Jako největší problém vnímá ultraortodoxní část populace stabilní pozici soudů ohledně povinné vojenské služby ultraortodoxních občanů. Vyjmutí této části populace ze služby v armádě totiž soud dlouhodobě označuje za neústavní a diskriminační. Komunitě se ale zatím daří hájit výjimku aspoň pro studenty Tóry v ješivách.
Nejvyšší soud kritizují také osadníci kvůli stažení Izraele z Gazy v roce 2005, kdy soudci rozhodli, že je odchod ústavně v pořádku. Obdobně se jim nelíbí pozice soudu vůči výstavbě osad na okupovaném Západním břehu. Nejvyšší soud totiž v minulosti výstavbu některých osad blokoval. V řadě případů také nařídil evakuaci a demolici domů osadníků nacházejících se na soukromé palestinské půdě. Opět jde ale o hrstku případů. Z opačné perspektivy je naopak Nejvyšší soud často tou institucí, která mnohé „nelegálně“ vybudované outposty („divoké osady“ zabrané radikálně náboženskými sionisty) zpětně legitimizuje. Podle Gada Barzileje z Haifské univerzity je očividné, že Nejvyšší soud určité změny provedl, ale dalekosáhlejší změnu základních mocenských nerovností v rámci izraelské společnosti neumožnil.
Důvod, proč se k podpoře reformy přidává i Likud (pravicová strana současného premiéra) a někteří jeho sympatizanti, je nasnadě. Je to z velké části spojeno s Netanjahuovým probíhajícím soudním procesem. Ten čelí obvinění z podvodu, korupce a zneužití důvěry hned ve třech různých případech. Proto jsou pokusy o politizaci výběru soudců často vnímány také jako „Bibiho“ (jak se mu přezdívá) snaha uniknout spravedlnosti. Reforma je přitom dvousečná i pro tento tábor. Zatímco současná vláda by mohla v nejbližší době z reformy těžit, je otázkou, co by se stalo, kdyby se poměr sil obrátil. Navíc pro Izraelce i Netanjahuovy příznivce má reforma jednu zásadní nevýhodu (a je také důvodem, proč je tolik Izraelců v ulicích včetně vojáků IDF). Pokud by justiční reforma prošla a nedocházelo by k přezkumu některých rozhodnutí ze strany soudu, mohli by být například izraelští vojáci souzeni z válečných zločinů u Mezinárodního trestního soudu. Ten zatím nemá pravomoc je soudit, pokud autorita tamního soudnictví není zpochybňována.
Jen jedna z dalších nespravedlností?
O současných masových protestech se mluví jako o unikátním sjednocení rozdělené společnosti. Ovšem jedna skutečnost tento pohled o jednotě opozice narušuje: absence arabských Izraelců. Nedopadne na ně snad reforma jako na jednu z marginalizovaných skupin nejhůře? Ačkoliv se někteří z nich demonstrací zúčastnili či zde dokonce vystupovali, mnozí zůstali doma.
Je totiž otázkou, jestli si pod „ohrožením demokracie“ představují různé části izraelské společnosti totéž. Minimálně pro některé arabské Izraelce či antiokupační aktivisty je izraelská demokracie pouze prázdným pojmem a k současným protestům se stavějí skepticky.
Arabští Izraelci cítí, že se bojuje především o židovskou demokracii a ne o demokracii pro všechny. Jádro těchto protestů lze shrnout tak, že justice i celý politický systém v tuto chvíli funguje správně a lze se bavit pouze o dílčích reformách. To si samozřejmě protiřečí s většinou zkušeností, kterou s izraelským státem arabští Izraelci či Palestinci na okupovaných územích mají. Mara Amara, jedna z neprotestujících arabských Izraelek, pro deník Ha’arec uvedla, že justiční reformu vnímá pouze jako „jednu z dalších nespravedlností“. Nechce sice, aby prošla, protože si uvědomuje její možné dopady na arabskou či palestinskou komunitu, k protestům se přesto nepřidává.
Demonstrace nejsou příliš vyhraněné, aby byly schopny mobilizovat například i běžně apolitickou hi-tech oblast. To je také jedním z důvodů, proč je téma okupace na demonstracích tabu. Právě toto mlčení však některé arabské Izraelce od účasti na protestech odrazuje. I když se jich běžně účastní tzv. antiokupační blok (Guš neged ha-kibuš), ostatní protestující tyto problémy pomíjejí. Pro ně jsou osudy justice a izraelská kontrola nad Palestinci dva odlišné problémy. Palestinská strana je naopak vnímá jako dvě strany stejné mince – kde je okupace, tam není demokracie.
Pokud chtějí židovští občané svůj „start-up národ“ opravdu zachránit, musí počítat i s arabskou menšinou. Ta se ale dnes cítí odcizena. Mimo jiné i proto, že jim dnešní demonstrující nepřišli na pomoc, když se v roce 2018 protestovalo proti kontroverznímu zákonu o národním státu, který jen stvrdil status Izraele jakožto etnické demokracie (zákon, který mimochodem Nejvyšší soud také posvětil). Tehdy po schválení zákona demonstrovalo v Tel Avivu okolo 50 tisíc lidí. Arabští Izraelci se proto ptají, kde byl zbytek z nynějších telavivských 200 tisíc demonstrujících?
Arabští občané Izraele či Palestinci z okupovaných území mlčení Izraelců oprávněně vnímají jako křivdu. Zatímco Izrael dlouhodobě směřuje k neliberální demokracii v důsledku zmíněného zákona či pokračující okupace, izraelští občané se na obranu demokracie „probudili“ až nyní. Pokud by tedy dnešní protestující chtěli, aby se tyto části populace k demonstracím přidaly, musí požadovat více než pouhý návrat ke statu quo.
Vůči protestům se však ze strany opozice nevymezili pouze arabští Izraelci. Vznikla například iniciativa a petice skupiny Mizrachi občanů (neaškenázští židé pocházející z Blízkého východu a Severní Afriky). Signatáři petice si nepřejí, aby soudní reforma prošla, rovněž ale odmítají návrat ke starým pořádkům. Mizrachim k nejvyššímu soudu, potažmo izraelské demokracii, nemají dobrý vztah v důsledku dlouhodobé diskriminace. Jsou také jedním z etnik, které není v Nejvyšším soudu příliš zastoupeno – ten byl historicky ovládán aškenázskými soudci.
Za demokracii pro všechny
Situace, kterou mnoho izraelských občanů dlouhodobě ignorovalo, se nyní pod vládou extremistů, jako jsou Ben Gvir nebo Smotrič, pouze stává explicitnější. Aby došlo v Izraeli k opravdové změně, je třeba jít ke kořenům problémů. Boj za obranu justice nestačí. Izraelci nyní musí pochopit, že by měli bojovat také za práva menšin, se kterými stát sdílí. Na místě je nejen uvažování o společné budoucnosti, ale také přezkum společné minulosti. V té totiž leží mnoho problémů, které dnešní arabské Izraelce, Mizrachim či Palestince trápí.
Pokud opozice argumentuje tím, že soudní reforma je ohrožením izraelské demokracie, měla by také dodat, že totéž platí o okupaci Západního břehu a Pásma Gazy či rostoucím náboženském nacionalismu. To, co se nyní v Izraeli děje, tak ještě není „Izraelským jarem“, jak to někteří komentátoři nazývají. Probuzení liberálních kruhů je bezesporu důležité a jejich větší zájem o politické dění může být v budoucnu zásadní. Zatím jsou však protesty bojem za demokracii jen pro část obyvatelstva. Pokud Izraelci chtějí skutečně demokratický stát, musí své požadavky formulovat tak, aby bojovali nejen za „svou“ demokracii, ale za demokracii pro všechny.
Autorka studuje politologii.