Ilustrace Marie Lukáčová
Na Klárově v centru Prahy je v osm hodin ráno skoro prázdno. Nepříjemně fouká, je chladno. „Dobrý den, my jsme se přihlásily jako dobrovolnice,“ nervózně oslovujeme mladou světlovlasou ženu, která u stánku nafukuje heliové balonky. Již zkušená pomocnice nás začne zasvěcovat do práce. „Tuhle balonkovou výzdobu pochodu vymyslel táta,“ sděluje mimoděk, aniž bychom tušily, o koho se jedná. U dvou pump se střídáme čtyři.
Fungujeme jako lehce zasekaná malá manufaktura – nafouknuté balonky se předávají ženě, která je svazuje a předává dál jiné ženě, jež je připevňuje na girlandy. Občas nějaký uletí do vzduchu, a to se pak všechny smějeme. Výzdoba bude odpoledne slovy jedné z dobrovolnic do „široka daleka ohlašovat pochod“. Zpovzdálí stanu s heliovými pumpami nás sleduje konzultant oblasti veřejných politik Hnutí Pro život Marek Kuchta, který občas přijde prohodit pár slov s dobrovolníky, které zná z minulých let. Nás dvě si jen zkoumavě prohlíží.
Dohromady nás je okolo deseti. Nízká účast nás překvapuje. V propagačním videu k Národnímu pochodu pro život se totiž předseda HPŽ Radim Ucháč pyšnil tím, že dobrovolníků bývá okolo padesáti. Po chvíli práce se zapovídáme – kromě mladé prodavačky z pražského designového obchodu s námi momentálně modré balonky nafukuje pětačtyřicetiletá právnička. Ta několikrát za dopoledne z ničeho nic nadšeně vykřikne: „Dětičky mají rády balonky!“ Ohledně své práce se nejdřív zdráhá mluvit. Po chvíli z ní nicméně vypadne, že pracuje jako asistentka poslance SPD Radovana Vícha. Jde o Vladimíru Bondarenkovou, mimo jiné velmi čilou autorku Parlamentních listů. Na svou práci je evidentně pyšná, až máme pocit, jako by veškeré návrhy zákonů SPD pocházely v podstatě z jejího pera. Příprav Národního pochodu pro život se účastní pravidelně.
SPD má s Hnutím Pro život dobré vztahy, jejími slovy „nás pan Kuchta na Malostranském náměstí navštěvuje často, to on tak šikovně obchází všechny vstřícné poslance.“ Jakmile vidí v našich tvářích zájem i poté, co zmínila svou politickou afiliaci, spustí Bondarenková velmi zarytou kritiku vládní koalice. Nejvíce jí ve sněmovně, kde se denně pohybuje, jak nám několikrát připomene, vadí „progresivisté“ typu Pekarová Adamová, co „ty LGBT věci protláčí vrchem spodem.“ Pifku má ale také na poslance Marka Bendu. Nikoliv snad kvůli jeho ideologickému ukotvení – Benda je ostatně dlouholetým příznivcem Hnutí Pro život a na Národním pochodu několikrát také vystoupil s proslovem – jako spíš kvůli tomu, jak šikovným způsobem prosazuje své zájmy ve sněmovně i mimo ni. I přes sdílené zájmy je politická konkurence mezi stranami pro Bondarenkovou důležitější než společný boj za konkrétní témata.
Hana během svého proslovu dojde k slzám. Po skončení jí mladé rodiny hlasitě tleskají a ona vyzdvihne miminko do vzduchu. Srdečně políbí Trajerovou na tvář.
„Obepisuje konzervativní, rozumné politiky s pozvánkami na mši ve sněmovní kapli a tam to s nimi domlouvá,“ sděluje nám pobouřeně, jak se Benda snažil protlačit například úpravu volebního zákona pro koalice před volbami v roce 2021. Soupeře v ODS vidí nejen co se týče osazení sněmovny a vyjednávacích schopností některých politiků, ale také právě v přístupu k představitelům Hnutí Pro život. Bondarenková má pocit, že jsou členky a členové SPD neprávem upozaďováni, aby nepoškodili pečlivě budovanou image hnutí.
Na politiku se opatrně vyptáváme dál. Občas nás přeruší jiná, zkušenější dobrovolnice a vytkne nám, že nám „přece chybí bílé balonky, tak proč nafukujeme modré.“ Bondarenková se nám svěří, že největší zklamání jsou pro ni stejně politici a političky z KDU-ČSL. „Oni se úplně zbláznili. Ti lokální jako Čunek nebo u nás na Praze 13 se dají, ale jinak ve sněmovně už nedělají politiku pro rodinu jak dřív. Hnutí Pro život to tam teď má mnohem těžší než u nás,“ stěžuje si. Asistentka poslance je výřečná, v konverzaci zabírá veškerý prostor. Využijeme příležitosti, kdy si jde pro kus koláče a přeslazený čaj, které Hnutí Pro život pro dobrovolníky zajistilo, a obrátíme se k ostatním.
„Myslíte, že náš pochod bude někdo blokovat?” ptáme se matky s dcerou ve věku povinné školní docházky. „Vy myslíte tam ty? To asi jo, ale moc jich nebude. Letos jsme navíc na poslední chvíli změnili trasu, takže se jim snad vyhneme,“ odpovídá nám matka. „No ale stejně to je všechno oficiálně nahlášený. To oni si můžou jednoduše najít,“ přidává se do diskuze další žena.
Genderová ideologie jako ebola
Jinou dobrovolnici, mladou prodavačku v designovém obchodu, zajímá, jaké je pro nás studovat na pražské univerzitě, zda zažíváme diskriminaci kvůli našim postojům. Podle přítomných tvoří katolíci utlačovanou menšinu, která dnes již nemůže říkat nahlas, co si myslí. „Genderová ideologie se teď v Česku všude šíří neuvěřitelným způsobem,“ podotkne jedna z žen. Právě tímto termínem se zaklíná většina stoupenců antigenderu, od organizátorů malých klerikálních procesí, až po řečníky na velkých globálních konferencích.
Politoložka Eva Svatoňová nám později ozřejmila, že antigender toto slovní spojení používá, aby delegitimizoval různé emancipační iniciativy, feministický a LGBTQIA+ aktivismus nebo obor genderových studií. „Uživatelé pojmu ‚genderová ideologie‘ záměrně ignorují rozdíly mezi jednotlivými feministickými proudy a všechny požadavky v oblasti lidských práv a rovnosti – ať už se jedná o manželství pro všechny, právo na interrupci či kvóty pro rovné zastoupení – bez rozdílu karikují jako nebezpečné výmysly genderových ideologů, kterým jde o zničení pohlaví, rodiny a v neposlední řadě celé křesťanské civilizace,“ sdělila nám Svatoňová.
Za procesem mainstreamizace pojmu genderová ideologie stojí podle politoložky mezinárodní koalice náboženských fundamentalistů a oficiálních představitelů katolické církve. „Ve veřejném prostoru se ‚genderová ideologie‘ objevuje zhruba od poloviny devadesátých let minulého století, ale v Evropě se začíná zviditelňovat okolo roku 2013, kdy ho kromě katolické církve a spřízněných organizací začali instrumentalizovat krajně pravicoví populističtí a autoritářští lídři a dezinformátorská scéna,“ vysvětlila. Pojem se u nás rozšířil zejména kvůli debatám o Istanbulské úmluvě a dnes ve veřejném prostoru už víceméně zdomácněl.
Svět podle Graubnera
„Bychom na ty aktivisty měli udělat křížovou výpravu, fakt,“ stěžuje si jedna dobrovolnice poté, co se vrátíme z přestávky na cigaretu. Zmínka o křížových výpravách nás vykolejí, ale raději ji mlčky přejdeme. „Jdete na mši? Jste mladé, to byste si určitě neměly nechat ujít,“ vybízí nás světlovlasá žena, které jsme se ráno nahlásily.
Obřad začíná v jedenáct hodin dopoledne. Do areálu Pražského hradu dobíháme na poslední chvíli, už nás nahání pár mužů v dlouhých černých klerikách a žena s cigaretou v puse. Hodinu a půl dlouhá mše se uvnitř katedrály svatého Víta promítá i na značné množství obrazovek.
Technika v katedrále působí anachronicky, člověk si tu připadá jako na hokejovém utkání nebo na rockovém koncertě. Tento pocit ještě podtrhují dvoumetroví security muži s naslouchátky, kteří přísnými pohledy kontrolují diváctvo a pravidelně se proplétají mezi dětmi sedícími na zemi. I na této antigenderové show je VIP zóna. Vpředu katedrály je páskou oddělená speciální sekce, kam hlídači pustí jen vybrané. Stará paní s chodítkem neprojde, rodiny organizátorů ano.
„Drazí přátelé, naše srdce jsou stále plná velikonoční radosti. Ve křtu jsme se zrodili k novému životu,“ přivítá nás pražský arcibiskup Jan Graubner. Předseda Hnutí Pro život Radim Ucháč obezřetně sleduje publikum. Pravděpodobně má v živé paměti incident z předešlého roku, kdy během střetu s fotografem Alarmu Petrem Zewlakkem Vrabcem došlo k poškození drahého fotoaparátu. Graubnerova řeč mezitím nabírá na síle, do centra pozornosti se dostává rodina jako jedna ze základních křesťanských hodnot.
„Ve sdělovacích prostředcích se mluví pořád o nedostatku pracovních sil a poslední dobou se všude diskutuje o tom, jak zabezpečit důchod a kde na to vzít pro ty budoucí důchodce. A kdo myslí na nejpřirozenější řešení nedostatku pracujících, kterým by byla vyšší porodnost v naší zemi? Kdo myslí na nejspolehlivější pojišťovnu na stáří, kterou jsou dobře vychované děti, které oplatí svou lásku a péči starým rodičům?“ ptá se Graubner.
Interrupce ve svém projevu pražský arcibiskup spojí i s kritikou kolonialismu. „Podobné je to s uznáváním lidské důstojnosti a s právem na život každého člověka, i toho, kterému do narození ještě chybí pár týdnů. Je nepochopitelné, že i v dnešní vědecké době někteří lidé tvrdí, že před narozením to ještě není člověk, aby se ho mohli beztrestně zbavit, když by jim byl na obtíž. Považují se za proroky, ale jak jsem tady jednou připomněl, podobají se Francois Voltairovi, který prý bohatl z lovu na černochy v Africe a aby se ospravedlnil, protože se považoval za pokrokového vědce, tak tvrdil, že černoši nejsou lidé. Prý jde o netvory zrozené ze vztahu žen a opic.“ Graubner dále připomíná, že papež Pavel III. už 200 let před Voltairem vystoupil na obranu černochů, stejně jako Graubner dnes vystupuje na obranu plodů.
Přirovnání interrupcí ke kolonialismu není nijak překvapivé. Podle akademiček Agnieszky Graff a Elżbiety Korolczuk představuje „unesení” antikoloniální rétoriky jednu z hlavních strategií světového antigenderu. Lokální tradiční rodiny, většinou ty katolické, jsou rámovány jako ohrožené subjekty kolonizované morálně upadlými a zkorumpovanými globálními elitami, které podporují „genderismus“. Antikoloniální rétorika usnadňuje propojení představitelů antigenderu, ultrakonzervativních věřících a populistické pravice. Šikovně útočí na pocity méněcennosti, které za sebou jakožto „montovna“ taháme v debatách o Evropské unii jako těžký kufr. Právě proto může být v regionu středovýchodní Evropy tato strategie velmi úspěšná.
Mše končí, duchovní se rozmisťují po katedrále a lidé tvoří fronty na přijímání hostií. Tiše je pozorujeme a uvědomíme si, že máme opravdu hlad.
Tleskáme mužům
„Chraňme děti od početí“, hlásí cedule, kterou pyšně nese asi čtyřletý chlapec. Pochoduje před pódiem s kamarádkou s dlouhými copy, která zase drží ceduli s nápisem „Jsem pro život“. Třetí dítě ze skupinky nese vlajku s velkou ilustrací embrya. Ani jemu nemůže být víc než šest let. Všude okolo nich pobíhají další děti se stejnými cedulemi. „Moje ségra má prima ségru“, „Mít bráchu je cool“, „Dítě není tělo ženy“.
Na Klárově ve dvě odpoledne probíhá dětské divadlo, kterému téměř nikdo nevěnuje pozornost. Mladé rodiny posedávají u stolů, obědvají guláš a pijí horký čaj. Dohromady se na trávníku pohybuje přibližně patnáct set lidí a z toho dobrá polovina z nich jsou právě děti.
Na pódium za všeobecného potlesku přichází vedoucí Linky pomoci Hnutí Pro život Zdeňka Rybová, jedna z nejčilejších osobností českého antigenderu. Kromě Linky pomoci vede také ultrakonzervativní čtrnáctideník RC Monitor. Právě ten v jednom ze svých čísel každoročně obsahuje i pozvánku na Pochod pro život. Časopis je distribuován do českých biskupství, přičemž některá z nich jej dále elektronicky zasílají jednotlivým farnostem. Právě RC Monitor je jedním ze způsobů, jak oslovit věřící po celé zemi. A Hnutí Pro život tuto možnost aktivně využívá. Kromě toho jednotlivým diecézím rozesílá i reklamní letáčky s pozvánkou na svou největší událost roku.
V posledním čísle čtrnáctideníku nás přispěvatelé varují před údajnou apokalyptickou propagandou klimatických aktivistů nebo vyjadřují nesouhlas s potíráním lidské přirozenosti a údajným přehlížením fyzického pohlaví na úkor subjektivního vnímání sebe sama. Pravidelně se ve RC Monitoru objevují i texty oslavující politiku Viktora Orbána či silně protievropské články. V období před sněmovními volbami v roce 2017 jsme se na stránkách konzervativního plátku mohli dozvědět, že křesťané by se měli přiklonit ke stranám prosazujícím odklon od EU, především k hnutí SPD Tomia Okamury. To je ostatně jeden z důvodů, proč se od časopisu distancoval biskup plzeňské diecéze Tomáš Holub.
Rybová nyní sděluje přítomným, že pro ně má malou perličku. Ráno totiž poslouchala skvělé YouTube video, ve kterém se dozvěděla, že dnešek není významný jen kvůli Národnímu pochodu pro život, ale také proto, že je to den oceňování mužů. „Byla bych ráda, abychom teď našim mužům a manželům zatleskali,“ říká Rybová do mikrofonu vážným hlasem. Tleskáme.
Za malý moment dostává slovo koordinátorka projektu Nesoudíme, pomáháme Jaroslava Trajerová, která k sobě na pódium přizve tři ženy, jejichž příběhy by nám ráda prezentovala. Každý z nich je jiný, ale jedno je spojuje: ani jedna z nich nepodstoupila interrupci, ačkoliv je k tomu jejich rodinní příslušníci či okolnosti, ve kterých se zrovna nacházely, nutili.
„Možná si vzpomínáte, když jsem tady stála loni, zničená po všech těch hejtech na Hnutí Pro život a řečech o tom, kdo všechno nás sponzoruje. Řekla jsem si proto, že sem dnes vezmu maminku, která mi tehdy sdělila: ‚Musíte to vydržet, protože my vás potřebujeme,‘“ hlásá do mikrofonu Trajerová. „Hejty“, jež zmiňuje, myslí pravděpodobně pobouřené reakce veřejnosti na necitlivý status Hnutí Pro život, kterým kritizovalo dovoz nouzové antikoncepce pro znásilněné Ukrajinky a doporučovalo místo toho darování pepřáků a houkadel.
Slzy vděku
Vedoucí projektu Nesoudíme, pomáháme zve k mikrofonu jako první mladou ženu Hanu, která v rukou drží osmiměsíční miminko. Má nám povědět o svém tragickém příběhu se šťastným koncem. Hana byla obětí domácího násilí a fyzického týrání. „Kdybych nepotkala Jarušku, tak tady dneska já a moje malinká nejsme. Stála při mně a podporovala mě. Děkuju taky paní Rybové, která nám skrze ostatní maminky zprostředkovala základní výbavičku.“ Hana během svého proslovu dojde k slzám. Po skončení jí mladé rodiny hlasitě tleskají a ona vyzdvihne miminko do vzduchu. Srdečně políbí Trajerovou na tvář.
Později zjistíme, že na Facebook psala o svém psychickém stavu, dokonce přímo pod stránku Hnutí Pro život. Před nějakou dobou prý čekala dvojčata, ale kvůli užívání antidepresiv jí psychiatrička doporučila těhotenství ukončit. Na Facebook konkrétně psala, že se její psychiatrička spojila s jejím gynekologem a společně pak Hanu donutili k interrupci. „Když jsem rok poté otěhotněla, pomohlo mi Hnutí Pro život vybojovat si maličkou… Musela jsem lékařce lhát o partnerovi, bydlení, úplně o všem, aby mi moje těhotenství nezničila a nezabila mi další miminko,“ komentuje.
Znamená to, že jí Hnutí doporučilo lékařům lhát? A berou na Lince pomoci opravdu v potaz psychický stav svých klientek a jejich medikaci, nebo jim jde primárně o to, aby se narodilo co nejvíce dětí? Tyto dotazy jsme Hnutí Pro život v souvislosti s Haniným komentářem zaslaly. Poté, co jsme několik dní nedostaly odpověď, jsme kontaktovaly přímo Zdeňku Rybovou. „Za Váš heroický zájem a osobní nasazení získáváte kvalitní podkolenní podložku pro poutníky, napište, kam mohu zaslat :-),“ sdělila nám v prvním e-mailu. Narážela tím na naši reportáž z hostýnského procesí, kde většina poutníků měla destičky pod kolena s sebou, jen nám se při modlitbách štěrk ze silnice zarýval bolestivě do kolen. Poprosily jsme Rybovou o růžovou barvu, ale pravděpodobně vzhledem k tomu, že je červen měsícem hrdosti LGBTQ+ lidí, do redakce Alarmu dorazila z Polska destička na modlení s duhovým vzorem.
Poté, co jsme několikrát zopakovaly otázku, zda HPŽ nabádalo Hanu lhát, Rybová odpověděla: „Ke lži nikdy nikoho zásadně nenabádáme. Nevím, co by to mohlo přinést kdy dobrého.“ Sama Hana však ve svém facebookovém komentáři na stránce Hnutí Pro život uvedla, že kdyby nelhala, doktoři by miminko „zabili“. Nutit pacientky k interrupci lékaři v České republice nemohou, a to ani ze zdravotních nebo sociálních důvodů. Myslitelné by to bylo snad jedině v případě, že by byl daný člověk omezený ve svéprávnosti.
„Nechápu, jak tohle může někdo zabít“
Hanu u mikrofonu vystřídá o něco starší Klára, která při svém čtvrtém těhotenství začala přemýšlet, že by dítě dala k adopci. Byla totiž matka samoživitelka a těsně před porodem jí vyhořel byt. „Hnutí Pro život mi dalo víru, že jsou lidé, kteří mají to srdce nám pomoc, i když mají sami málo. Děkuji paní Trajerové a Rybové, že mi pomohly na telefonu, když mi bylo nejhůř. Když mi vyhořel byt, dostala jsem základní výbavičku, která mi chyběla,“ líčí nám svou zkušenost paní Klára.
Ke slovu se vrátí Jaroslava Trajerová, která si pro nás na závěr připravila „takový bonbonek“. Vedle ní stojí seniorka Věra. Ta není klientkou Linky pomoci, ale babičkou. Její příběh však Trajerovou donutil přemýšlet o potratu ještě v jiných rozměrech: „V roce 1992 paní Věra již nepočítala s dalším těhotenstvím, měla totiž už dvě děti a nečekaně otěhotněla. Manžel byl samozřejmě zásadně proti. Díky pánu Bohu a všem dobrým lidem se jí podařilo si těhotenství uhájit a narodila se krásná dcera, která vypadala jako anděl. Manžel paní Věře řekl: ‚Ta je tak nádherná, jak tohle někdo může vůbec zabít?‘ Paní Věra se na něj podívala a řekla: ‚Vždyť to jsi chtěl ale udělat ty!‘ On jí odvětil: ‚To jsem ale přece nevěděl, jaká bude krásná.‘“
Věra nám vylíčí, jak si se svou dcerou, kterou málem neporodila, o celé situaci povídala o loňských Vánocích. Dcera jí sdělila, že si je vědoma, že je vybojovaná, a že je skutečně vděčná, že žije. Dnes dcera dala život už dvěma dalším dětem a Věra se raduje z vnoučátek. Dodává, že největší radost nám nakonec dělají děti pocházející z neočekávaného těhotenství. Právě s nejmladší dcerou k sobě totiž mají nejblíž.
Jaroslava Trajerová poděkuje všem ženám za zprostředkovaná svědectví a další slova vděku směřuje ke Kateřině Ucháčové, která je „takovou šedou eminencí a může se na ni kdykoliv obrátit.“ Kdykoliv totiž Jaroslava potřebuje s něčím poradit, „Katka vždycky ví.“
Kateřina Ucháčová má s antigenderovým aktivismem bohaté zkušenosti. Byla součástí Výboru pro ochranu rodičovských práv (VORP), který bojoval proti sexuální výchově na školách a z něhož později vznikla Aliance pro rodinu. Ve VORPu působil i její muž, nynější předseda Hnutí Pro život Radim Ucháč. Ten vystřídal organizací víc – působil například ve spolku Stop Genocidě, který na veřejných prostranstvích vystavuje drastické obrázky plodů nebo ve spolku Exodus, jenž nechal přeložit knihu Terapie homosexuality a následně ji rozeslal do všech českých škol.
Trajerová má na starosti také propagaci projektu Nesoudíme, pomáháme, a tak nám popisuje úspěšnou spolupráci s gynekologicko-porodnickými odděleními po celém Česku: „S lékaři jsou to obecně velmi zajímavá setkání. Jeden pan primář mi řekl: ‚To, co mi tady říkáte, je strašně zajímavé a chci, aby to slyšeli i mí kolegové.‘“ Doktor prý pak přesunul ambulanci a pozval si Trajerovou na ranní hlášení. „A já jsem tam zhruba deseti lékařům a sestřičkám ukázala prezentaci toho, co děláme a co pro ně můžeme udělat. A pan primář to zhodnotil tak, že kdybychom mohli zachránit byť jen jedno jediné dítě, má to smysl.“
„Alerta, alerta, antifascista!“
Připravujeme se na hlavní část celé akce – pochod směrem na Václavské náměstí. Lidé se začínají shromažďovat za přední transparent, okolo nějž stojí mladí studenti s bubny a balonky, které jsme celé dopoledne nafukovaly. Všude kolem začínají pobíhat fotografové, průvod se pomalu sune směrem k Úřadu vlády. Suneme se s ním a dáváme si přitom pozor, abychom nezakoply o některé z pobíhajících dětí.
V davu potkáváme organizátorku nočního hostýnského procesí, o němž jsme psaly v první reportáži, která upoutala pozornost Zdeňky Rybové. Organizátorce sdělíme, že jsme se setkaly před čtrnácti dny, a ptáme se, jaký význam pro ni Hnutí Pro život má právě v souvislosti s hostýnskou událostí. „Na procesí na svatý Hostýn jsme bojovali za práva nenarozených dětí, proto je důležité, že se účastním i pochodu pro život.“ Ptáme se dále. Zajímá nás, zda s Hnutím Pro život spolupracuje také na úrovni finanční či personální výpomoci, jelikož jsme se o hostýnské akci dozvěděly právě z jeho stránek. Kamarádka pochodující po její pravici ji opatrně dloubne do boku a organizátorka nám odpoví: „To je ale poměrně osobní, nezdá se vám?“ Když odvětíme, že máme pocit, že skutečnost, odkud a kam putují peníze Hnutí Pro život je věc veřejného zájmu, odsekne nám, že máme opravdu zvláštní otázky.
Na konci Čechova mostu čekají účastníci protestní akce, která má za cíl pochod pro život blokovat. Velkou část z nich tvoří naši kamarádi a kamarádky. Rychlým tempem se přesouváme směrem k nim. U právnické fakulty UK už vidíme známé tváře. V rukou drží duhové vlaječky a antifašistické transparenty. Již za chvíli začnou na účastníky Národního pochodu křičet „Alerta, alerta, antifascista!“
„Budete usilovat o omezování interrupcí?“ ptá se Eliška během našeho přeběhu z týmu „antigender“ do týmu „antifascist“ Zdeňky Rybové. „Já nejsem zákonodárkyně, to není moje povolání,“ odpovídá jí Rybová s klidným úsměvem na tváři. Ptáme se i na polské ženy, které během rizikového těhotenství umřely, protože jim lékaři kvůli tamnímu zákazu interrupcí odmítli poskytnout potřebnou zdravotní péči. Rybová se znovu pousměje a s nadhledem odvětí: „Já myslím, že v Polsku ženy neumírají, mají statisticky lepší gynekologické zdraví než u nás… Lidé v Polsku si zvolili vládu, kterou mají a legislativu, kterou tato vláda udělala.“
Minulý týden v Polsku zemřela další těhotná žena na septický šok. V nemocnici Jana Pavla II. ležela tři dny. Její rodina podala na nemocnici trestní oznámení. Jmenovala se Dorota.
Magdalena Dušková je členkou redakce Alarmu, ostatní autorstvo jsou spolupracovníci redakce.
Pozn.: Jména žen, které vystoupily na pódiu a sdílely svou pozitivní zkušenost s Hnutím Pro život, byla pro účely reportáže změněna.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.