Foto Harald Groven, Flickr, CC BY-SA 2.0 Deed
V českých médiích byla v první polovině května zevrubně diskutována anonymní iniciativa Academics Against Apartheid, která na sociálních sítích zveřejnila seznam požadavků směřovaných na Univerzitu Karlovu v kontextu současné války v Gaze. Mezi nimi byl mimo jiné i apel na „přehodnocení zaměstnávání“ osob, jako je Irena Kalhousová, vedoucí Herzlova centra izraelských studií na Fakultě sociálních věd. Požadavek na přešetření a pravděpodobně vyhazov osoby, se kterou politicky nesouhlasíme, byl správně univerzitou i širší odbornou veřejností odmítnut. Kolektivní pobouření nad anonymním textem ale zastínilo skutečnost, že podobné snahy nejsou v České republice žádnou novinkou a že v zahraničí už podobné kroky proběhly – nicméně jejich terčem jsou (pro)palestinské osobnosti a hlasy. Selektivní pohoršení tak v důsledku nakonec ukazuje na dvojité standardy, se kterými Češi, a to i z protichůdných politických pozic, přistupují ke kritice dění na Blízkém východě.
Česká média a komentátoři opakovaně upozorňují na hrozbu antisemitismu na západních univerzitách a kritizují „cancel culture“, ale rasismu, kterému čelí palestinští studující, se dostává mnohem méně pozornosti.
Na začátku května anonymní skupina Academics Against Apartheid (AAA) na sociální síti Instagram zveřejnila sérii požadavků, které se týkaly postoje největší české univerzity vůči současné válce v Gaze a obecněji izraelsko-palestinskému konfliktu. Ačkoliv obsahovaly celou řadu kontroverzních bodů (jako například přerušení akademické spolupráce s izraelskými univerzitami), v českém veřejném prostoru největší odezvu vyvolal požadavek „přehodnotit zaměstnávání“ osob, jako je Irena Kalhousová kvůli údajné „rasistické sionistické rétorice“. Tento požadavek byl jasně odmítnut vedením fakulty a univerzity, ale i široce kritizován v médiích a na sociálních sítích – a to zcela správně.
Zde se sluší uvést, že osobně s analýzami Ireny Kalhousové, které se týkají Izraele a Palestiny, do velké míry nesouhlasím, často zásadně. Zároveň ale její veřejné projevy rozhodně nepřekračují limity legitimní debaty. Stejně tak jí vyučované kurzy poskytují jeden z možných pohledů na izraelsko-palestinský konflikt, který určitě ne všem vyhovuje, ale to je ve výuce jednoduše nevyhnutelné. Chápu, že pro řadu osob kritických k izraelským politikám vůči Palestincům jsou postoje a komentáře Kalhousové problematické, ale pokud by názory podobné jejím měly kvalifikovat k ukončení pracovní smlouvy (nebo zasahování do sylabů), ocitli bychom se v situaci, kdy lze svévolně z akademických institucí vyhodit téměř kohokoliv – což je něco, čemu bychom se měli jako demokratická společnost bránit.
Oponovat výrokům a analýzám, se kterými nesouhlasíme, a poukazovat na jejich zaujetí a předsudky je nejen žádoucí, ale pro zdravou diskuzi i nezbytné. Veřejné výroky Kalhousové, stejně jako kohokoliv jiného, kdo se k dané tematice vyjadřuje, je v pořádku podrobovat kritice a diskuzi, pokud chceme domácí debatu kultivovat – což je vzhledem k naprosto nekritické české podpoře izraelských kroků zcela na místě. Principy kritické debaty nám ale zároveň ukládají, že ideové a ideologické protivníky nesmíme vyřazovat z diskuzí skrze represivní kroky, jako je cenzura nebo právě hrozba ukončení zaměstnávání. Z těchto důvodů jsem tedy rád, že zástupci univerzity i veřejnost se postavili proti požadavkům AAA.
A co propalestinští akademici?
Stejný postoj by ale představitelé vzdělávacích institucí a veřejné osobnosti měli zaujímat k identickým požadavkům namířeným proti kritikům Izraele. Text AAA vyvolal širokou mediální odezvu a následné odsouzení, je ale dobré upozornit na skutečnost, že podobné požadavky se v českém veřejném prostoru začaly objevovat již záhy po 7. říjnu – byly ale namířeny proti osobám nabízejícím palestinskou perspektivu, přičemž se rozhodně nevyhýbaly útokům na akademické pracovníky.
Jako příklad lze uvést Yasara Abu Ghoshe, antropologa pracujícího na Fakultě humanitních studií, který byl po útoku Hamásu několikrát jako host v různých médiích, z čehož asi nejvíce nechvalně proslul útočně vedený rozhovor v DVTV. V uplynulých měsících byl Abu Ghosh opakovaně obviněn z podpory terorismu a antisemitismu, ačkoliv jeho výroky – jakkoliv kritické k Izraeli – rozhodně nepřekročily rámec toho, co běžně zaznívá v západním akademickém a expertním prostředí. Veřejné výzvy k jeho vyhazovu na sebe nenechaly dlouho čekat.
Útoky na osoby vnímané jako „propalestinské“ jsou pak stálicí on-line debat i veřejných prohlášení novinářů, expertů i politiků. Široce diskutované bylo odstranění rozhovoru s palestinskou umělkyní Yarou Abou Aatayou z Novinek.cz a propuštění tamní novinářky, ale osobní urážky a útoky se rozhodně nevyhýbají ani zaměstnancům a zaměstnankyním univerzit. Nezaznamenal jsem, že by se vůči těmto útokům, které často používají daleko tvrdší jazyk než „přehodnocování zaměstnávání“, vedení daných institucí nějak vymezovalo, nebo že by budily pohoršení stejné jako v případě ředitelky Herzlova centra. Česká podpora svobodnému bádání a studiu má evidentně limity, které jsou nastaveny tím, do jaké míry s danými názory (ne)souhlasíme.
Situace v zahraničí
Český selektivní postoj vůči problematice svobody slova na (nejen) akademické půdě se pak projevuje i v přístupu k dění v zahraničí. Česká média a komentátoři opakovaně upozorňují na hrozbu antisemitismu na západních univerzitách a kritizují „cancel culture“, ale rasismu, kterému čelí palestinští studující, se dostává mnohem méně pozornosti. Toto se dobře projevuje na příkladu Německa. Zde – stejně jako ve více méně takřka všech zemích – došlo od 7. října ke skokovému nárůstu protižidovských incidentů a útoků. Co v českých médiích rezonuje méně, je fakt, že německé úřady de facto kriminalizovaly velké spektrum projevů solidarity s Palestinou a kritiky Izraele, což platí i o akademické půdě.
Prestižní Institut Maxe Plancka v Halle ukončil pracovní smlouvy s libanonsko-australským antropologem Ghassanem Hagem kvůli jeho kritice izraelského postupu v Gaze, proti čemuž se ohradily zahraniční vědecké asociace i izraelští akademici. Světově proslulé filozofce Nancy Fraser byla odňata pozice hostující profesorky kvůli jejímu podpisu veřejného dopisu vyjadřujícího solidaritu s Palestinci a odsuzujícího izraelskou operaci. Lékaři z Londýna, který veřejně mluvil o své podzimní zkušenosti z gazanských nemocnic, byl Německem zakázán vstup do celého Schengenského prostoru (jakkoliv byl později zákaz zrušen). A studující arabského a muslimského původu v Německu se obávají o svoji budoucnost v zemi, v níž je ve stále vzrůstající míře jakákoliv kritika Izraele úřady označována a postihována jako antisemitismus a kde policie rozhání propalestinské protesty a konference. Není tak divu, že organizace Civicus, zabývající se svobodou slova, snížila ranking Německu na „omezený“ občanský prostor právě kvůli restrikcím vztahujícím se na propalestinské projevy. Hádám, že pro řadu českých komentátorů a veřejnosti jsou tyto kroky v pořádku, neboť mají zabraňovat šíření protižidovské nenávisti. To ale ignoruje nejen to, že mezi kritikou izraelského státu a antisemitismem jsou zásadní rozdíly, ale především, že obvinění z antisemitismu jsou často zneužívány pro potírání veřejného nesouhlasu s izraelskými politikami a kroky.
V samotném Izraeli jsou pak akademický život a svoboda po 7. říjnu zásadně narušeny. Krátce po útoku Hamásu a začátku izraelského bombardování Gazy byl propuštěn středoškolský učitel Meir Bauchin, který byl následně na několik dní zadržen a vyslýchán izraelskou policií. Důvod? Bauchin na sociálních sítích vyjádřil empatii k Palestince zabité izraelskou armádou. Represivní praktiky se rychle rozšířily do akademického prostředí. Desítky studujících palestinského původu byly na podzim suspendovány, jelikož měly vyjadřovat podporu Hamásu, přitom často šlo jenom o volání po omezení násilí proti civilistům. Řada z nich byla také zatčena policií. V Izraeli nyní vznikají petice volající po vyhazování profesorů a profesorek, kteří kritizovali izraelský způsob vedení války v Gaze. Dotyčných se jejich domácí instituce v lepším případě nezastávají, v horších pak samy na omezování svobody slova participují. Rektor Hebrejské univerzity v Jeruzalémě pozastavil pracovní smlouvu palestinské profesorky Nadery Shalhoub-Kevorkian kvůli jejím kontroverzním výrokům týkajícím se 7. října a izraelské operace v Gaze, které vedly i policejnímu zásahu v jejím domově a následnému věznění.
Dvojí metr a politický kontext
Celá debata nakonec ukazuje na dvojí metr, se kterým se k problematice svobody slova na (nejen) akademické půdě v ČR přistupuje. Předpokládám, že členové a členky AAA jsou zcela zásadně proti rušení akcí kritizujících izraelský postup v Gaze a diskriminaci palestinských studujících a akademiků – pak ale nelze jedním dechem žádat vyhazov „sionistických“ expertek. Na druhé straně jsem si nevšiml, že by se české univerzity a zastánci svobodného bádání – často brojící právě proti požadavkům AAA – nějakým způsobem vymezovali vůči perzekuci studentů a akademiků kritických vůči izraelskému postupu v Gaze (a to nechávám stranou zničení všech univerzit v samotném pásmu).
Zároveň je totiž také potřeba vzít v potaz širší politický kontext, ve kterém jsou tyto požadavky formulovány. Jakkoliv s požadavky AAA nesouhlasím, jedná se o doposud neznámou anonymní skupinu, jejíž text byl jasně odmítnut nejen univerzitními představiteli a politickými elitami, ale i drtivou částí místní levice (nemluvě o české veřejnosti obecně). Naproti tomu útoky na akademiky kritické vůči Izraeli byly vedeny veřejně, nevyhýbaly se obvinění z antisemitismu a často pocházely od novinářských a společenských špiček. Situace je pak ještě závažnější ve zmiňovaném Německu a Izraeli, kde jsou studující a akademický sbor perzekuovány státním aparátem, někdy včetně samotných univerzit.
Pokud zastáváme postoj, že politické kádrování a omezování svobody bádání akademiků a akademiček povedou k erozi demokratických hodnot a systému, tak je dobré dodat, že tato hrozba je mnohem závažnější, když se k podobným krokům uchyluje státní moc, nikoliv skupinka jednotlivců spojená jedním instagramovým účtem. Tyto praktiky a útoky by tak měly být také velmi hlasitě odsouzeny českými akademickými institucemi, jelikož právě ony reálně hrozí omezením vědecké autonomie. Veřejná vystoupení proti požadavkům AAA, se kterými takřka nikdo nesouhlasí, naproti tomu univerzitní představitele nic nestojí, a naopak jim dodávají kredit v očích nemalé části politických elit i veřejnosti, jelikož se staví do pozice nekompromisních ochránců akademických svobod.
To neznamená, že nad ostatními snahami omezit veřejnou diskuzi máme mávnout rukou. Hlavní lekcí nakonec je, že bychom měli vyjadřovat podporu všem, kdo čelí výhrůžkám a někdy i reálné hrozbě kvůli svým politickým názorům – i pokud nám jejich politické názory nekonvenují. Na základě událostí a reakcí z posledního půl roku se ale obávám, že česká podpora svobody bádání a veřejného projevu končí tam, kde začíná kritika izraelských politik.
Autor je výzkumník z Pražského centra pro výzkum míru, IMS FSV UK.