Foto Martin Páv
Poslední únorový pátek byl pro Marii Hučkovou plný emocí. Po skoro půlroce skončilo soužití její rodiny s několika dalšími, které v krizové situaci loni na podzim našly azyl u Hučkových poté, co přišly o bydlení v panelácích na Kovářské a neměly kam jít. Dodávka se dvěma stěhováky během dne postupně odvážela skromné majetky rodin do nového bydlení, poslední den tu zůstala kromě Hučkových jen matka samoživitelka s devíti dětmi. V několika případech šlo ale přesně o to „bydlení“, před kterým chtěla Hučková rodiny s malými dětmi na podzim zachránit. Její solidární akce, při které všem poskytla nejen přístřeší a jídlo, ale také jim, jak sama říká „nabídla své srdce“, tak nakonec nevedla ke kýženému výsledku: přes její snahu budou děti nakonec stejně vyrůstat v místech, před kterými je chtěla chránit. Sama Hučková s manželem z někdejšího drážního domku odcházejí a stěhují se z Varnsdorfu do paneláku v Rumburku. Sen o vlastním domku se zahradou, o jehož nájem usilovali několik let, skončil i pro ně.
Marie Hučková si na svá bedra vzala funkci středně velkého sociálního zařízení. Místo pětičlenné domácnosti, na kterou byla zvyklá, se starala v jednu chvíli až o třicet lidí, z toho většinu dětí.
Několikaměsíční příběh neobvyklé solidarity ze strany Marie Hučkové ale ani nemohl skončit jinak – jedna rodina v pronajatém domě neměla šanci zastoupit město, stát a všechny další instituce i zákony, které v Česku chybějí nebo nefungují. V důsledku jsou pak tisíce rodin v takzvané bytové nouzi, reálně často na půl na ulici, platí zcela přemrštěné sumy obchodníkům s chudobou za mizerné bydlení, neustále se stěhují a je pro ně těžké mít pocit kontroly nad svým životem. Paní Hučková to nemohla vlastními silami změnit. Celá zkušenost pro ni byla nakonec tak deprimující, že změnila i její vztah k domu, o kterém snila – po několika měsících stresu a vysilujícího soužití už si tu nedokáže představit další život. V první reportáži o situaci ve Varnsdorfu jsme psali: „Na lidi v bytové tísni – a zvláště pokud jsou to Romové – se kašle i za normální situace, tak proč by na tom měla světová pandemie něco měnit? Nouzový stav pro lidi v nouzi neznamená žádnou změnu.“ To platí pořád. Nezvládnutá pandemie je jen kulisou na pozadí bytové nouze a života nejchudších, a tedy i toho, co se stalo ve Varnsdorfu a co se v těchto dnech děje i na dalších místech.
Nový majitel v Kovářské
V listopadu loňského roku se nový majitel několika desítek bytů v panelácích v ulici Kovářská ve Varnsdorfu zbavil posledních nájemníků. Tři paneláky v Kovářské stále mají stigma „romského ghetta“ a pověst vyloučené lokality, a to přesto, že se situace za posledních několik let výrazně změnila a lokalita dnes působí spíš ospale. Co se ale nezměnilo a co zůstává podstatným rysem obchodu s chudobou v oblasti bydlení, jsou extrémně krátké nájemní smlouvy. V Kovářské to byly smlouvy na jediný měsíc, díky nimž se mohl nový majitel zbavit nájemníků prakticky ze dne na den. Nouzový stav, který zavírá obchody i školy a znamená vysoké tresty i za krádež jídla, na tom nemění nic. Varnsdorfská radnice na řešení situace v podstatě rezignovala a nabídla rodinám, které dosud žily v normálních bytech, jen předraženou a zanedbanou ubytovnu v ulici T. G. Masaryka.
Sociální pracovníci města pak sice rodinám pomáhali, ale snažili se pro ně najít bydlení především mimo Varnsdorf, což v e-mailu přiznal i sám starosta. Lidé z Kovářské, jejichž děti ve městě chodí do školy a kteří tu mají práci, to pochopitelně nechtěli. Kromě odchodu z města na ubytovnu nebo do vyloučené lokality někde jinde, případně na ubytovnu v ulici T. G. Masaryka se jako jedna z mála možností rodinám nabízela ještě někdejší pila ve Varnsdorfu, kterou majitel narychlo předělal na provizorní ubytovnu a požadoval deset tisíc korun za pokoj v domě s jednou společnou kuchyní, koupelnou, pračkou i záchodem pro několik desítek lidí. Na podzim se tak do situace vložili manželé Hučkovi, kteří několika rodinám z Kovářské nabídli dočasný azyl ve svém domku.
Marie Hučková si tak na svá bedra vzala funkci středně velkého sociálního zařízení. Místo pětičlenné domácnosti, na kterou byla zvyklá, se starala v jednu chvíli až o třicet lidí, z toho většinu dětí. Několik měsíců v tomto režimu pro ni ale znamenalo zátěž, kterou nakonec sama přestala zvládat, a s manželem dali výpověď z domu, který, jak říká, chtěli zrekonstruovat a zařídit si ho podle svých představ. Přesto, že se Hučkové dostalo pomoci jak od místního faráře Filipa Šimovského, tak i solidární sbírky pořádané Iniciativou za důstojné bydlení, bylo toho na ni po několika měsících zkrátka moc. Na začátku vůbec nepočítala s tím, že by její dobročinnost měla trvat déle než několik týdnů, protože si myslela, že město rodinám v nouzi pomůže. To se nestalo. A tak nakonec nevyhnutelně nastalo loučení. A dům opouštějí i Hučkovi. Nápad faráře Filipa Šimonovského udělat z drážního domku sociální bydlení se nepodařilo prosadit.
Napůl nešťastný konec
„Napůl je to šťastný konec, konečně si oddechnu. V Rumburku budu už jen se svými dětmi a svým manželem, budeme se starat o sebe, o práci a o nic jiného, zařídíme si pěkně byt a budeme zase normálně žít,“ bilancuje Hučková v kuchyni, odkud právě stěhováci odnesli sedačku, a tak sedíme společně s jejím manželem a filmaři, kteří tu natáčejí, u menšího stolu na různých židlích. Její nálada kolísá – na jednu stranu se těší, že se zbaví obrovské zátěže, na stranu druhou moc dobře ví, že situace je pro rodiny, jimž poskytla azyl, v zásadě totožná jako na podzim. „Špatný je, že mám strach o ty děti. Co s nima bude, jestli budou mít co jíst,“ říká se slzami v očích a ukazuje neurčitě do prostoru, kde pár dětí neustále pobíhá. Oslovují ji „teto“ a říkají, že si před jídlem umyly ruce.
Strach má zejména o děti dvou samoživitelek, které u ní žily a které nakonec našly bydlení jen v prostorách bývalé pily, kde jsou pro bydlení naprosto nevhodné podmínky, a pro děti už zcela nepředstavitelné. Zároveň v případě těchto rodin mluví Hučková o potřebě intenzivní sociální práce. Podobně o situaci smýšlí i evangelický farář Šimonovský, který Huškové i všem dalším rodinám od začátku pomáhal a snažil se zprostředkovat smysluplný kontakt s vedením města. Pro Alarm už se v minulosti o situaci vyjádřil: „Město Varnsdorf nemá dostatek svých vlastních bytů pro rodiny s dětmi v nouzi, a i kdyby je mělo, tak by v nich zřejmě nedokázalo zajistit potřebnou sociální péči a doprovázení těchto rodin. Některým z nich chybí základní návyky a potřebovaly by intenzivní doprovázení kombinované s důsledností, ale také s laskavostí.“
Neodvratný osud
V první reportáži jsme se nejvíce věnovali osudu rodiny Balážových, kteří doplatili na předsudky vůči Romům, a jejich příběh byl v určitém ohledu nejvíce pobuřující. Pracující manželé s dětmi nemohli najít bydlení kvůli diskriminaci Romů a špatné adrese, kterou Kovářská nepochybně byla. Vedení města sice rodině bydlení přislíbilo, ale slib nedodrželo a rodina odmítala z Kovářské odejít až do poslední chvíle. Silný pocit nespravedlnosti, který Iveta Balážová několikrát při našem setkání vyslovila (totiž, že dělá všechno, jak se má, a vůbec k ničemu jí to není), byl u ní skutečně oprávněný. I ona se s rodinou nakonec dostala k Hučkovým, když neměli na začátku ledna kam jít. Ale v drážním domku nakonec Balážovi tak dlouho jako jiní nezůstali a našli si bydlení, které je podle Hučkové lepší než to, které opustili v Kovářské. Balážovi mají práci a vedou děti k tomu, aby dodělaly aspoň učňák. Fakt, že jsou Romové z Kovářské, byl pro ně při cestě za bydlením obrovským problémem. Nakonec ho ale díky své vůli, pomoci Hučkové i tomu, že mají práci a aspoň nějaké našetřené peníze, dokázali vyřešit, těžké období zvládli a nájem nakonec získali u jednoho vietnamského podnikatele.
Jenže k Hučkovým nešly jen rodiny jako Balážovi – a o to je nezištnost Hučkových cennější. Dvě příbuzné, které zůstávaly v azylu u Hučkových do posledních dní, jsou samoživitelky, mají hodně dětí a život zvládají jen tak tak. Otevřené srdce Marie Hučkové patřilo zejména jejich dětem. „To je hodnej kluk, toho bych si klidně nechala,“ říká, když do kuchyně přichází asi sedmiletý chlapec. S jeho matkou ale už sama ztrácí trpělivost – prý je „těžké pro ni najít dobré slovo“. Jejich loučení je ale nakonec neskutečně vřelé, plné objetí, slz a také rad a nabídek pomoci „kdykoliv to bude potřeba“.
Mladá žena s devíti dětmi, se kterou se Hučková loučí, jde bydlet do budovy bývalé pily, kterou jsme navštívili už při přípravě první reportáže o vystěhovaných rodinách z Varnsdorfu: „Část z rodin z Kovářské dnes bydlí – pokud to tak lze vůbec nazvat – v nedalekém objektu bývalé pily. Jedná se přitom o nezkolaudované, nebytové prostory, které působí děsivě i na novináře, jež v průběhu let viděli úroveň bydlení v Předlicích, Krupce, na nejrůznějších ubytovnách nebo třeba v dnes již neexistujícím Přednádraží v Ostravě. V jedné místnosti z papundeklu místo stěn se tísní rodina Novotných se sedmi dětmi, která za toto bydlení na ruku a bez existence jakékoliv smlouvy platí deset tisíc měsíčně.“ I když tehdy byla budova v částečně rekonstrukci, a je tak možné, že se stav domu aspoň trochu zlepšil, stísněné a zcela nevyhovující podmínky k bydlení tam musí být pořád. Paní Novotná už tam nebydlí (momentálně s manželem a dětmi žije na ubytovně v ulici T. G. Masaryka), ale stěhují se tam hned dvě matky s dětmi od Hučkových. Jde o jediné bydlení, které si dokázaly sehnat. Zdá se, že pro ně vhodné sociální byty ani smysluplná sociální práce ve městě neexistují. Bez srdnaté pomoci paní Hučkové by všechno možná dopadlo ještě hůř. Ale zabránit tomu, co pro mnohé Romy představuje neodvratný osud, nedokázala.
Autor je redaktor Alarmu.