Foto Fotograf 1978, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
Pouhá čtyři procenta dotazovaných v pravidelném šetření CVVM na téma důvěry v ústavní instituce za období květen až červenec 2022 deklarovala plnou důvěru ve vládu Petra Fialy. Spíše jí důvěřuje 24 procent lidí, naopak spíše nedůvěřuje 32 procent. Plnou nedůvěru projevilo 36 procent dotazovaných. Takto vysokou úroveň nedůvěry měl naposledy Andrej Babiš, a to v období nejhorší covidové krize. Podobně tragicky jako vláda je na tom prezident Miloš Zeman – nevěří mu neuvěřitelných 44 procent lidí a naopak nějakou důvěru v něj má 28 procent dotazovaných. Tradičně vysokou podporu si mezi lidmi drží starostové a obecní zastupitelstva, kteří dosáhli na více než 60 procent podpory. Alarmující je ovšem další oblast – spokojenost s politickou situací. Spokojeno s ní bylo pouhých 14 procent občanů, nespokojenost vyjadřovala více než třípětinová většina (63 procent) veřejnosti.
Bezprecedentní krize
Obyvatelé České republiky čelí v posledních měsících bezprecedentnímu souběhu krizí. Je tu pádivá inflace, kterou jsme od devadesátých let neměli, a vyhlídky na její zkrocení nejsou zrovna optimistické. Kulminuje energetická krize, jejíž dopady budou citelné především s nástupem chladnějšího počasí na podzim, přičemž zdražování záloh za plyn i elektřinu trápí rostoucí počet českých domácností. Naplno se projevuje krize klimatická, která jako by vládní koalici úplně míjela – navzdory suchu i extrémním vedrům, která sužují nejen Česko, ale i celou Evropu a která některé lidi ohrožují na životě.
Propast mezi každodenností a politikou se stává živnou půdou pro nedůvěru ve stát, jeho instituce i volenou politickou reprezentaci.
Zvyšuje se také počet těch, kteří po zaplacení nutných výdajů disponují velmi nízkými částkami na den. Jak dokládá výzkum PAQ Research a Českého rozhlasu s názvem Život k nezaplacení, počet domácností, kterým po zaplacení potravin a nákladů na bydlení zbývá jen sto korun na den a osobu, vzrostl od listopadu 2021 z devíti na dvanáct procent.
Stejně varovná jsou i další data: samotné výdaje na bydlení extrémně zatěžují 22 procent českých domácností a roste počet klientů potravinových bank. Nejohroženější skupiny jsou momentálně senioři a seniorky, kteří jsou v systému nejvíce zranitelní – samozřejmě spolu se samoživitelkami a chudými rodinami. Počet lidí pod hranicí chudoby se za poslední roky zdvojnásobil, a strádá tak 16 procent domácností. Problémy se týkají také nájemníků a podnájemníků, ale do krize se nyní mohou dostat i ti, kteří splácejí hypotéky. A dá se předpokládat, že kriticky ohrožených lidí bude přibývat. Na situaci na domácí scéně však vláda není schopná adekvátně reagovat a místo reálné pomoci zatím bohužel často sklouzává k moralizování a poskytování podivných rad, jako bylo třeba doporučení ministra práce a sociálních věcí Mariána Jurečky, aby lidé jezdili v autech pomaleji.
Všichni zchudneme?
Hlavním narativem samotného premiéra se pak stalo opakované sdělování samotné skutečnosti, že na tom teď všichni budeme špatně. Petr Fiala jako by nedokázal pochopit jednoduchou úměru, podle které zvyšující se náklady na základní potřeby nejvíce zasáhnou ty, kteří už na tom byli špatně už před krizí. Je velký rozdíl mezi tím, když musí o 1500 korun více platit chudá domácnost, a když ten samý výdaj má domácnost bohatší. Obecné rady chudým, ať se ještě víc uskromní, nebo ať si najdou jinou práci, přestěhují se nebo se jednoduše více snaží, je projevem absence elementární empatie.
Ještě donedávna přitom bylo zvykem obracet politickou pozornost vůči lidem na sociálních dávkách a vytvářet vůči nim různě asociální, restriktivní politiky, které se však ve chvíli rozrůstající se krize ukazují přesně tak dysfunkční, jak odborníci v sociálních oblastech varovali. Zatímco dříve se dlouhodobě nezaměstnaným radilo, ať si prostě najdou práci a přestanou parazitovat, dnes se pracujícím radí, aby pracovali ještě víc. Přitom právě skutečnost, že už v minulosti měli mnozí (od kuchařek ve školních jídelnách a lidí v továrnách po sociální pracovníky nebo nižší úředníky) problémy z nízkých mezd vyjít, dlouhodobě přispívala k drolení společnosti a nárůstu veřejné nespokojenosti. Dobře jsme to mohli pozorovat u voleb, kterých se část voličů jednoduše neúčastní, nebo jejich hlasy propadají. Nepsaná společenská dohoda totiž praví, že pracující člověk by měl mít na zaplacení základních výdajů – jinak, jak upozorňují třeba výzkumníci projektu Minimální důstojné mzdy, vede příjmová chudoba k radikalizaci společnosti.
Panské rady ničemu nepomáhají a navíc vytvářejí v lidech pocit, že tu vláda není pro ně, nedokáže jim naslouchat, podívat se na svět jinou než vlastní optikou a přizpůsobit politiku reálným potřebám lidí. Nůžky mezi saturovanou politickou reprezentací, která občas působí, jako by žila v úplně jiném časoprostoru než zbytek společnosti, a těmi, pro něž je stále náročnější s penězi za práci vyjít, se tak rozevírají. Právě tato propast mezi každodenností a politikou, která na ni neumí reagovat, se pak stává živnou půdou pro nedůvěru ve stát, jeho instituce i volenou politickou reprezentaci. A to není nikdy dobře, sociální soudržnost je jednou z podmínek pro dobře fungující demokracii.
Vláda v obtížné situaci
Vláda se pochopitelně nachází ve velmi obtížné situaci. Putin rozpoutal válku na Ukrajině, což vedlo k obdivuhodné vlně solidarity českých obyvatel. V přepočtu na hlavu jsme přijali nejvíce uprchlíků. Jenže zatímco zahraniční úkoly zvládá vláda poměrně dobře a především je umí komunikovat, adekvátní reakce na domácí krize nepřicházejí. Došlo sice k zlepšení v oblasti žádostí o příspěvek na bydlení, o který běžně žádal pouhý zlomek oprávněných žadatelů, a stejně tak se o sociální politiku pokusili Marian Jurečka se Zbyňkem Stanjurou se svým jednorázovým příspěvkem na dítě ve výši pět tisíc korun, ale nic dalšího zatím moc vidět není.
Do špatné ekonomické reality také stále zasahuje loňské zrušení superhrubé mzdy, které prosadily ANO a ODS a z nějž opět těží vysokopříjmové skupiny – stejně jako z nedávno schváleného navýšení paušální daně pro OSVČ. Navýšení příjmové hranice k oproštění od platby DPH z jednoho na dva miliony korun takřka vedlo k osvobození od placení daní pro bohatší živnostníky a podnikatele. To vše se navíc děje v situaci, kdy se tripartita není schopná dohodnout s vládou na zvýšení platů ve veřejném sektoru alespoň o inflaci. Ti, kteří se pohybují v nižších platových pásmech, tak reálně čelí velkému snížení platů.
Kde je kampaň?
Jak navíc upozorňuje komentátor Aktuálně David Klimeš, stále neprobíhá adekvátní kampaň na snížení spotřeby energií, ačkoliv se vláda snaží shánět plyn, kde se dá – a určitě si za to zaslouží uznání. Jenže takovou práci je nutné prodat, a to se nedaří. Mezi nejviditelnější postavy vlády stále bohužel patří Marian Jurečka a Zbyněk Stanjura, na sociálních sítích se navzájem obviňují předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová a Miroslav Kalousek, zatímco Petr Fiala má – úplně pochopitelně – plné ruce práce s evropským předsednictvím.
A nejde opomenout ani kauzy kolem Starostů a nezávislých, které mnohým lidem potvrdily obecně přijímanou představu o politice jako prohnilém hnízdě korupce bez ohledu na strany. Navíc v opozičních lavicích sedí neustále šaškující Babiš, toho času objíždějící Česko v karavanu, a rétoricky stále agresivnější ultrapravicový politik Tomio Okamura. Konstruktivní kritika vlády se tak nekoná a dochází k prohlubování propasti mezi „babišovským“ a „antibabišovským“ táborem, k čemuž přispívají i samotní zástupci vládních stran, když mají veškeré stávající problémy neustále tendenci připisovat právě Babišovi nebo probíhající válce.
Je to právě propad důvěry lidí v instituce a „věci veřejné“, co nejvíce napomáhá kumulaci frustrace a bezmoci. Ty, kteří si dnes procházejí vážnými obavami o to, jak zvládnou následující měsíce, není dobré odbývat, a stejně tak nefunguje, když problémy, kterým čelíme, vláda alibisticky svaluje na Babiše. Jenom mu tím nahrává.
Alarmující míra nedůvěry k vládě přichází v období, kdy všichni tušíme, že co se ekonomické situace českých domácností týká, bude ještě hůř. Pokud vláda nezatáhne za brzdu, nepřekoná vlastní ideologická paradigmata a nepřestane působit jako od reality odtržená skupina elitářů, může v nedůvěře dojít k ještě většímu zhoršení. Pětikoalice nás přesvědčovala, že na rozdíl od Babiše je připravena vládnout a čelit složitým výzvám. Soudě podle míry nepodpory, které se jí v opravdu zátěžovém období od lidí dostává, to ale spíš vypadá, že podobně jako bývalý premiér a majitel holdingu ANO neumí najít cestu, jak krizemi srozumitelně i prakticky prokličkovat. Že u toho působí důstojněji než hysterický mikromanažer Babiš ještě neznamená, že lidi přesvědčí o správnosti svého konání. Průzkum CVVM to bohužel zrcadlí.
Autorka je redaktorka Alarmu.