Foto Sanket Mishra, Pexels, Creative Commons, CC0 1.0
Přesně před deseti lety zveřejnila dvojice výzkumníků z Oxfordu článek s ohromující předpovědí: do roku 2033 zanikne polovina pracovních míst v důsledku automatizace. Novináři (jak už bývá jejich dobrým zvykem) si tohle silné tvrzení zamilovali a spousta lidí tehdy skutečně uvěřila, že robotizace převrátí svět práce naruby. Mezi evangelizované patřila i část intelektuální levice, která za obzorem technologické změny spatřila potenciál k „plně automatizovanému luxusnímu queer komunismu“.
Dnes je situace v lecčems podobná. Namísto robotů tu máme velké jazykové modely jako ChatGPT, pro které se vžilo označení umělá inteligence (AI). Protože jejich jádro spočívá v práci s textem, přináší to také zásadní rozdíl. O zaměstnání se nemusí bát dělnictvo v továrnách, skladníci nebo zdravotní sestry. Na ráně jsou místo nich pozice v administrativě, marketingu, a dokonce i programátoři. V posledním případě tedy profese, která měla ještě donedávna v neoliberálních fantaziích Joea Bidena i českého dokumentárního filmu zajistit blahobyt horníkům z uzavřených dolů.
Streamovací platformy generují nekonečné množství dat o svém diváctvu, které by s pomocí AI mohli promítnout nejen do doporučování dalšího obsahu, ale také do samotné tvorby.
O dopadu AI na pracovní místa se ale píše jinak – jako o otázce míry. Dokonce i odborný článek vydaný Open AI, firmou provozující ChatGPT, předpovídá, že u 49 procent pracovních míst v USA můžou „více než polovinu jejich úkolů“ odbavit právě velké jazykové modely. Na podobném principu (byť s nižšími čísly), pracují také ostatní, nezávislejší predikce.
Některá média sice stále sahají k lákavé zkratce o nahrazení lidí stroji, většinou se ale mluví spíše o potřebě nových dovedností či o transformaci. Může za to vyšší míra respektu pro středo-třídní profese, k nimž se akademická i novinářská obec hlásí? Nebo jsme se poučili z minulé dekády? Těžko říct. Faktem ale je, že sny o „robotizaci všeho“ se ani zdaleka nenaplnily. Podle ekonomů na trhu práce stále chybí lidé. Sociolog Aaron Benanav zase podotýká, že drtivou většinu robotů najdeme jen ve velmi specifických sektorech – především v německém automobilovém průmyslu a ve skladech Amazonu.
To ještě nutně neznamená, že nás stejné splasknutí bubliny čeká i na poli umělé inteligence. Pokud ale chceme odhadovat její dopady na práci, výchozím bodem nemusí být velkolepé statistické predikce nebo filozofické spekulace o esenci AI. Můžeme začít třeba u toho, jak ji vnímají samotní pracující. Jeden zajímavý příklad právě teď můžeme sledovat v poměrně nečekané sféře.
Je to stávka, napsala
Ve Spojených státech od začátku května probíhá dost možná historicky první stávka, v níž se umělá inteligence stala jedním z hlavních bodů sporu. Na jedné straně stojí Sdružení amerických scenáristů a scenáristek (Writers Guild of America – WGA), na druhé průmyslový svaz Alliance of Motion Picture and Television Producers (AMPTP) sdružující velká studia, televize i streamovací platformy. Stávka už zastavila vysílání nových dílů večerních talkshows a komediálních pořadů typu Saturday Night Live. Aby dopadla na filmovou a seriálovou produkci, musela by trvat ještě o poznání déle. Už teď ale zbrzdila natáčení poslední řady seriálu Stranger Things, nejsledovanějšího pořadu Netflixu.
Na začátku přitom stály dva požadavky, které toho neměly s umělou inteligencí příliš společného. První byla otázka stability zaměstnání. Období od začátku tisíciletí bylo označováno za zlatý věk televize. Seriály jako Špína Baltimoru, Perníkový táta nebo Hra o trůny ukázaly, že médium snese víc než jen sitcomy a nekonečné seriály. Scenáristky a scenáristé na nich pracovali ve velkých týmech pod hlavičkou televizních stanic.
To se změnilo s nástupem streamovacích platforem. Překopala se struktura týmů, takže většina lidí pracuje jednorázově a na mnohem kratší dobu. Několik málo lidí, kteří u projektu zůstanou od námětu po natáčení, si pak stěžuje na přepracování. „Celý rok jsem psala úplně sama a škemrala u nadřízených, aby najali nějaké posily,“ popisuje scenáristka Janine Nabers závěrečnou část práce pro Amazon Studios na letošním seriálu Swarm, který připravovala spolu s Donaldem Gloverem, tvůrcem veleúspěšné série Atlanta.
Ve druhém požadavku šlo o samotnou výši odměn, respektive tantiém, které tvoří jejich výraznou část. Ty představovaly jeden z hlavních bodů konfliktu už během poslední scenáristické stávky v zimě 2007–2008. Jelikož platformy byly tehdy ještě v plenkách, odbory v této části ustoupily. Vyjednané podmínky tak zvýšily odměny především za reprízy v televizi, ne tolik za přehrání na internetu. Výsledkem je stav, kdy za posledních deset let klesly průměrné příjmy scenáristů (po započtení inflace) o 23 procent.
Už tento posun přitom dobře ilustruje, že technologické změny mají k neutralitě daleko. V televizní době se totiž v médiích zveřejňovaly tzv. ratingy. „Když jsme věděli, že náš seriál byl včera večer nejsledovanější, mohli jsme zhruba odhadnout, kolik pak televize vydělá na reklamě, a tím pádem jsme věděli, o kolik si můžeme říct na odměnách,“ vzpomíná scenáristka Dorothy Fortenberry. Streamování pak přineslo změnu ve dvou směrech. Platformy toho díky technologiím vědí o sledovanosti mnohem víc. Namísto ratingů založených na ne zcela přesném reprezentativním vzorku mají přístup k informaci o tom, ve které vteřině diváctvo seriál vypne. Tu ale nesdílí s nikým, natožpak s jednorázově najatým scenáristickým týmem.
Zdroje jsou, ale komu patří?
I tahle zkušenost přiměla scenáristické odbory, aby se během vyjednávání pokusily ošetřit také nadcházející technologickou změnu spojenou s umělou inteligencí. „Mysleli jsme si, že to pro studia bude jeden z bodů, který budou moci snadno odsouhlasit. AI v současné podobě není pro psaní scénářů použitelná. Navíc není vůbec jasné, jestli by její výstupy šlo ošetřit copyrightem,“ říká Adam Conover, člen odborové vyjednávací komise a tvůrce pořadu Adam Ruins Everything.
Studia návrh na regulaci odmítla a místo toho nabídla „každoroční schůzku k diskuzi o technologickém pokroku“. Odbory si tak uvědomily, že AI je větší nebezpečí, než původně očekávaly. Požadují proto záruku, aby ChatGPT a příbuzným programům nešlo přisoudit scenáristické autorství. Tato obava se zakládá na již probíhajících trendech. Streamovací platformy generují nekonečné množství dat o svém diváctvu, které by s pomocí AI mohli promítnout nejen do doporučování dalšího obsahu, ale také do samotné tvorby.
Warner Bros umělou inteligenci už dnes využívá k rozhodování o tom, které scénáře se vyplatí natáčet. Různá studia ji využívají ke generování animovaných postav mrtvých či mladších verzí herců a hereček. Do možná nejstupidnějšího nápadu v této oblasti investují bratři Russovi. Režiséři posledních Avengers si založili startup, ve kterém chtějí natáčet filmy, do nichž si budou lidé dosazovat coby hlavní postavy svoje individuální avatary.
Pro stávkující je ale mnohem naléhavější ta část sporu o AI, která by na ně mohla dopadnout klidně hned. Za současných podmínek dostávají scenáristické týmy nižší odměnu, pokud pracují na úpravě „zdrojového materiálu“. Tím může být kniha, nebo třeba novinový článek. Studia by tak snadno mohla nechat vygenerovat námět umělou inteligencí, označit to za zdrojový materiál a ušetřit na odměnách pro tým, který by z něj udělal použitelný scénář. „Vygenerovaný text není zdrojový materiál, stejně jako jím není článek z Wikipedie. Tohle stojí v jádru našeho vyjednávání. Spíš než jako hrozbu, která by nás měla nahradit, vnímám AI jako tlak na snížení našich platů,“ říká stávkující scenárista John August.
Poučení od feministek a ludditů
Když mluvíme o technologiích, často sklouzáváme k epochálnímu narcisismu. Všechno, co se děje dnes, je zbrusu nové, zásadní a mění svět k nepoznání. Všechno včerejší je irelevantní a zaostalé. U AI to má pochopitelné důvody – kromě popkulturní fascinace „vzpourou strojů“ je třeba vzít v úvahu, že tu po dlouhé době máme software, který přináší oprávněný „wow efekt“ a zároveň je (zatím) zdarma dostupný pro širokou masu lidí.
Přesto by nám pohled do minulosti neuškodil. Esejistka Astra Taylor v tomto kontextu připomíná feministickou kritiku technologií, které zaplavily západní domácnosti ve druhé polovině 20. století. „Žehličky a vysavače jen rozšířily seznam povinností pro ženy, které jsou svázané kultem domácnosti. Inovace zároveň zvýšili standardy čistoty a udělaly z péče o domácnost více feminizovanou, osamělou a časově náročnější činnost.“ Často zmiňovaná predikce ohledně AI popisuje hlavní využití ChatGPT a spol. jako schopných osobních asistentů. Každému šéfovi pak dříve nebo později dojde, že byste toho přece měli v práci stihnout víc. Kult domácnosti je v našem případě nahrazen kultem produktivity.
Druhá historická lekce načrtává jiný pochmurný vývoj. Na to, že standardizovaná masová výroba udělá z lidské práce snadno nahraditelnou komoditu, nepřišel v 19. století jen Marx, ale před ním také hnutí tzv. ludditů.
Máme se obávat, že velké jazykové modely přinesou tuto standardizaci také do kanceláří, kde přestane záležet na tom, jestli člověk produkuje právní texty, reklamní slogany, byznysové reporty, novinové články nebo filmové scénáře? I to je možné. Při predikcích bychom ale vždy měli brát v úvahu širší socio-ekonomické vztahy, které se nezmění mávnutím technologického proutku.
AI jako frontová linie
V případě scenáristického boje s AI takový kontext představuje vývoj v Silicon Valley. Po krachu kryptoměnových burz a tichého odpískání tzv. metaverza potřebují tamní korporace „další velkou věc“ možná víc než kdy dřív.
Federální rezervní systém totiž zvýšil úrokové sazby, a najednou se tak nevyplácí stávající praxe, kdy kapitálové fondy lijí obrovské množství peněz do startupů ve víře, že se z nich jednoho dne stane „další Amazon“ (čti monopol). Když to spojíme s převládajícím byznys modelem streamovacích služeb, který stojí na produkci enormního množství nijak zvlášť originálního obsahu, působí symbióza Netflixu a spol. s umělou inteligencí jako docela logická aliance.
I streamovací platformy ale na druhou stranu potřebují velké hity typu Stranger Things, které AI prozatím napsat nezvládne. A dokud odbory zůstanou jednotné, čemuž nasvědčuje třeba 98procentní výsledek hlasování o autorizaci stávky, mají slušnou šanci na příznivou dohodu pro všechny. Ta by mohla kromě stabilnějších pracovních podmínek a z nich plynoucích lepších seriálů pro diváctvo nastavit také užitečný precedens: pracující se mají podílet na rozhodování o tom, jak se bude AI zavádět.
Zákaz připisování autorství AI už do své čerstvě vyjednané kolektivní smlouvy dostaly režisérské odbory. Ostatní formulace v dohodě na téma umělé inteligence ale zůstávají velmi vágní, především protože režisérskou práci lze jazykovými modely nahradit jen těžko. To však neplatí pro herce a herečky, kteří si už odsouhlasili stávku, pokud jejich odbory a studia nedospějí k dohodě do konce června. Společná stávka scenáristických a hereckých odborů by hollywoodskou produkci de facto úplně zastavila.
Scenáristická zkušenost navíc propojuje boj o AI s procesem, který přesunul celou řadu pracovních míst do sféry tzv. zakázkové ekonomiky. Tím si během desátých let prošla celá řada odvětví od taxislužby přes kurýry po úklidové služby. Přes podobnosti, které můžou budovat solidaritu, by se ale nemělo zapomínat ani na rozdíly. Hollywoodské scenáristky i scenáristé mají silnou odborovou tradici a zároveň snadný přístup do médií, což se nedá říct o většině pracujících ze zbytku světa.
Demokratizace ztrát
Z tábora AI optimistů často zaznívá teze, podle níž interakce s chatboty rozlije kreativitu mezi široké masy. „ChatGPT umožňuje lidem s průměrným písemným projevem vytvářet eseje a články,“ tvrdí ekonom Carl Benedikt Frey – mimochodem autor v úvodu zmiňované studie o robotizaci z roku 2013. Tato pozice je častá i v českém mediálně-expertním prostoru. Jan Kulveit předvídá, že v krátkodobém měřítku „změní trh práce k lepšímu“. Josef Šlerka zase v podcastu Kolaps tvrdí, že AI „demokratizuje kreativitu“.
Pokud se ale podíváme na to, co nám o zavedení AI prozrazuje scenáristický boj, v současném nastavení jsou to především větší nároky, nižší mzdy a menší autonomie. Zvládnutí takové situace jistě vyžaduje určitou kreativitu. Namísto zcela nové a demokratizující reality však máme co dočinění spíše s nejstarším principem kapitalismu: privatizace zisků, socializace ztrát.
Konec tohoto příběhu ale tentokrát nezávisí pouze na hollywoodských scenáristkách – v různých oborech a zemích bude mít jiné podoby. Jestli ale nechceme, aby se v tom našem AI stala jen efektivní bruskou pro čím dál tím ostřejší nůž kapitalismu, bude se třeba organizovat. To ale v českém kontextu vyžaduje pro spoustu „lidí z kanceláří“ bolestný krok 0: přiznat si, že navzdory stále opakovanému přívlastku střední, jsou pořád také pracující třída.
Autor studuje nová média a politologii.