Křižovatka Otakarovy a Bělehradské. Foto Táňa Zabloudilová
Můj byt, moje Nusle. Luxusně oblečený třicátník popíjející espresso na plakátě, který svou estetikou připomíná fotky z fotobanky nebo reklamu na pánské holičství, působí na křižovatce u pražského Náměstí bratří Synků dokonale absurdně. Ve čtvrti, která se zdá útulná i mírně neuklizená zároveň a najdete v ní mezi drogeriemi známých řetězců a dražšími restauracemi i obyčejná bistra a levné obchody, dnes žijí navzdory stoupajícím cenám bydlení docela pohodlně různé skupiny obyvatel. Stojí tu vilky, impozantní sto a více let staré činžáky i pár vybydlených chátrajících domů. Každý sice ví, že figury v reklamách mívají o něco souměrnější rysy a o něco hezčí oblečení než ve skutečnosti, model na plakátu „dole“ v Nuslích však přesto působí jako výsměch. To, co se na rohu nad pobočkou Erotic City nezdráhá nuselským obyvatelům ukazovat, se moc neliší od zázemí mimozemšťana. Inzeruje úplně jiný druh života. Úplně jiný svět.
Jako bychom neměli jinou možnost než postavit mikročtvrť podle představ developera, orientovanou hlavně na jeho zisk, nebo nechat vše pustnout a chátrat. Všechno to, co by mohlo být mezi těmito dvěma alternativami, v diskusích obyčejně nefiguruje.
Kauzou Gorila či blízkým vztahem s dnes zavřeným slovenským podnikatelem Marianem Kočnerem proslulá společnost Penta, která v lokalitě Nuselského pivovaru staví areál s více než 400 byty, na plakátu nepokrytě ukazuje něco, co nevypadá jako nový kus Prahy, ale jako cizorodá gated community. Luxusní komplex apartmánů, do kterého se vjíždí autem s tmavými skly. Nebo vůbec. Bydlení si tu ostatně bude moct dovolit jen slušně vydělávající manažer nebo institucionální pronajímatel a spekulant. Se vzhledem svého okolí kontrastuje reklama tak moc, až se člověk začne bavit představou, že vousatý senior project manager obživne, vyskočí z plakátu a začne se potloukat po nuselských hospodách. Ráno ho najdou stále ve stejném, teď už pozvraceném obleku pejskaři, jak spí pod Nuselskými schody.
Prezentace Penty s běžnými Pražany nikdy moc nekomunikovaly. Vzpomenout můžeme zlaté oblouky navržené studiem Zahy Hadid, které společnost buduje v blízkosti Masarykova nádraží, kde zahustí kancelářemi a nedostupnými byty poslední volný kousek centra, nebo gastro tržnici Manifesto Market. Projekty společnosti, která na svou developerskou divizi sází stále víc, se tváří, jako by Praha byla městem zámožných elit. A nepotřebovala ty, kteří řídí autobusy, učí ve školách nebo myjí podlahy.
Fancy mikročtvrť nebo chátrající pustina
V současnosti je v místě Nuselského pivovaru staveniště, byty se však už nějakou dobu prodávají. Od června jsou v nabídce prostory v celkem jedenácti budovách za historickým pivovarem nedaleko od zmiňovaných Nuselských schodů. Cena? Devět a půl milionu za 2kk, 19 milionů za 4kk. Spektakulární vizualizace a popisy na webu projektu prozrazují ambice Penty, která si na revitalizaci pivovaru najala ceněné studio Chybík+Kryštof. „Součástí rekonstrukce jižní části je i nová lávka přes Botič. Ta propojí ulici Křesomyslovu s novou obchodní pasáži v rekonstruované budově pivovaru, která přinese příležitosti pro obchody a služby,“ inzeruje web. „Organický pohyb ve veřejném prostoru podpoří obnovení zaniklých ulic a průchodů.“
Ačkoliv plakát nabízí klaustrofobní pohled na hradbu z fasád luxusních domů, společnost se dozajista bude snažit vytvořit dojem osvíceného developera, kterému jde o spokojenost pražských obyvatel, historické hodnoty i estetický dojem a bude zdůrazňovat prvky typu obnovených propojení či nové lávky. A bude se jí to dařit, protože město dosud developerským společnostem často dovolovalo stavět co chtěly, a na to, jak projekty zapadají do okolí, se příliš nehledělo. Penta tak má velkou šanci strhnout mediální pozornost k tomu, že v místě opraví starý památkově chráněný pivovar a vybaví areál informačními tabulemi s historkami o legendárních sládcích. Faktem nicméně je, že Nuselský pivovar je gentrifikační projekt, který obohatí pouze Pentu a ty, kteří mají dost financí na to, si v něm pořídit nemovitost. Nuselským ve čtvrti přibude komplex prostorově výrazných, nezajímavých budov, který kvůli vysokým cenám služeb stejně navštěvovat nebudou. Naopak mohou mít oprávněné obavy z dalšího růstu cen bydlení i služeb v okolí. Ať už se nám to líbí nebo ne, gentrifikace, tedy proces, který nová výstavba drahých bytů způsobuje, spočívá v proměně skladby obyvatel. Do místa přicházejí lidé, kteří na nové domy či byty mají, zatímco část původních místních, jimž se zvyšují nájmy, ceny produktů v obchodech a proměňují se sousedé a charakter čtvrti, ho většinou z ekonomických důvodů musí opustit.
Termín, se kterým v šedesátých letech přišla socioložka Ruth Glass, už je u nás nějakou dobu známý. Nezdá se ale, že by se mu většinově přesně rozumělo. Diskuse o nové výstavbě se vede povrchně, takže část lidí v ní pravidelně bývá za progresivní světoobčany, kteří novoty vítají, a ta druhá je onálepkovaná jako škarohlídi, jimž se líbí zanedbaná chátrající zákoutí. Popřípadě křiklouni, kterým se nelíbí nic a stavět nechtějí taky nic – NIMBY. Jako bychom neměli jinou možnost než postavit mikročtvrť podle představ developera, orientovanou hlavně na jeho zisk, nebo nechat vše pustnout a chátrat. Všechno to, co by mohlo být mezi těmito dvěma alternativami, v diskusích obyčejně nefiguruje. Nuselský pivovar si přitom revitalizaci bezpochyby zaslouží. Obyvatelé města si však zase zaslouží, aby se na brownfieldech nestavěly jen drahé byty nebo kanceláře, ale aby jejich obnova přinesla kus kvalitního a užitečného městského prostoru i jim.
Co se stalo v Karlíně
Pokud nás těší, že například z Karlína, který je nejkřiklavějším příkladem pražské gentrifikace, zmizely zaplivané hospody a ušmudlané večerky a čtvrť dnes připomíná některá západní velkoměsta, měli bychom si uvědomit, že spolu s hospodami a večerkami zmizeli i jejich zákazníci. A že spolu se čtyřkovými nálevnami z místa nenávratně odchází i něco velmi hodnotného. V případě Karlína došlo navíc k segregačnímu vytlačení romského obyvatelstva. Velká část karlínských Romů odešla za příbuznými do severních Čech, když se po povodních začaly domy rekonstruovat a jejich majitelé začali sahat po různých taktikách, jak se jich zbavit. Gentrifikace bývá často reflektovaná těmi, kterým se jednoduše líbí, že mají najednou ve čtvrti lepší restaurace. Je přirozené těšit se z nových a lepších věcí, proměna velkého městského území je však natolik komplexní záležitost, že bychom se měli před prostou radostí mít na pozoru. Nově zrekonstruované budovy pivovaru, k nimž Penta přilepí bytovky a pasáž, budou jedním z pražských projektů, jejichž synergie může vést ke zvýšení už teď vysokého počtu seniorů denně jezdících do potravinových bank, případně se stěhujících na ubytovnu. Taková je v krizi bydlení naše dnešní realita.
Neznamená to samozřejmě, že se město nemá rozvíjet a má se jen konzervovat. Mohlo by si však osvojit promyšlenější postupy, jak o změnách městských čtvrtí rozhodovat. Účastnit by se jich neměli jen politici, ale prostřednictvím mnohem důslednějších participačních procesů také veřejnost. V Praze je totiž několik daleko větších brownfieldů, než je ten nuselský, které už dávno skoupily soukromé firmy. Na Smíchově či Rohanském ostrově už staví Sekyra Group, podobu nového Žižkova či Bubnů-Zátor vedení Prahy a příslušných městských částí s developery diskutuje. V těchto nových čtvrtích budou bytů tisíce. Teoreticky by mohly zdejší bytovou krizi vyřešit. Ale protože město v nich disponuje buď jen velmi malými či žádnými pozemky, jejich podoba je do velké míry v rukou soukromých společností, kterým dnešní situace velí nasekat zde co nejvíce drahých bytů. Praha se tak stává městem, kde můžeme na každém druhém rohu narazit na novou cenově nedostupnou výstavbu. Budeme mít stále takovou radost z nových restaurací nahrazujících staré čtyřky? I když neutáhneme nájem nebo se nám rozroste rodina a na větší byt prostě nebudeme mít?
Město jako hráč
Město dnes není v bytové výstavbě žádným silným hráčem a nemá příliš cenu mu to vyčítat, porevoluční vývoj se zkrátka nesl v duchu přesvědčení, že všechno vyřeší trh. Až poslední dobou přestávají být regulace a plánování slovy, která se nesmí vyslovovat. Existují ale způsoby, jak svoji roli může město posílit a gentrifikaci mírnit. Prvním předpokladem je vzít závažnost situace na vědomí – k tomu v tomto volebním období částečně došlo. Město sice prostřednictvím různých kanálů včetně galerie CAMP nadále s entuziasmem oznamuje novou výstavbu, aniž by téma gentrifikace jakkoliv reflektovalo nebo informovalo veřejnost, jak bude s dotčenými lokalitami pracovat, ale díky práci některých radních a zastupitelů se podařilo změnit kurz v bytové politice. A právě ta je v tomto kontextu klíčová. Pokud by ji Praha vedla ještě aktivněji – budovala městský bytový fond, stavěla, nakupovala byty a efektivně s nimi hospodařila – mohla by svou aktivitou vtlačovat polštář mezi nové enklávy nedostupných apartmánových domů. Zatím se hlavní město odhodlalo své byty přestat privatizovat, a naopak do nich umisťovat ty, kteří trpí bytovou nouzí či zástupce preferovaných profesí. Založilo také Pražskou developerskou, příspěvkovou organizaci, která bude nové byty plánovat a stavět. Nicméně některé městské části, které vedou svoje vlastní bytové politiky, byty bohužel stále rozprodávají a svůj bytový fond zmenšují.
Praha si v tomto volebním období začala také uvědomovat svoji bezzubost co se týče vymáhání občanské vybavenosti po soukromých developerech, což se projevilo zavedením tzv. kontribucí, developerských příspěvků městu. Starousedlický odpor vůči nové výstavbě by se nepochybně ozýval mnohem méně, pokud by město bylo schopné s developery dohodnout investice do kvalitních parků, veřejného prostranství, školek, škol nebo sportovišť. Přesně to by projekty jako Nuselský pivovar měly do okolí přinášet. Těžko můžeme čekat, že pětašedesátiletý Nuselan začne chodit na pivo do luxusní pivnice v novém areálu. Bezpochyby by ale revitalizaci pivovaru, který si možná ještě pamatuje v provozu, vnímal jinak, kdyby sem mohl chodit vyzvedávat vnučku třeba z volejbalu.
Vícekrát jako na Palmovce
Některé způsoby, jimiž by se město mohlo aktivněji podílet na formování svojí budoucnosti, mohou ještě o něco konkrétněji nastínit dva městské projekty. Prvním z nich je Palmovka, kde na desetihektarovém brownfieldu vznikne v režii Pražské developerské také nová mikročtvrť. A právě tady by mělo být primárně městské bydlení. Podle radního Hlaváčka tu přibude nová základní škola a kulturní centrum s knihovnou. Můžeme tedy se zatajeným dechem držet palce projektu, podle kterého se zřejmě dál bude posuzovat schopnost města stavět. Kvalitní veřejná prostranství a služby typu kluboven a kulturních center, která nejsou primárně komerční a mohou v nich trávit čas všichni, vytváří protipól luxusním nákupním pasážím v blízkosti nedostupných bytů. Potřebujeme, aby podobně koncipovaných lokalit město stavělo co nejvíc. Bohužel se do oblasti vejde cca dva tisíce bytů, zatímco na Žižkově bude soukromých bytových jednotek kolem 11 tisíc a v Bubnech-Zátorech ještě více.
Druhým příkladem je revitalizace Holešovické tržnice. Praha by v areálu dřívějších městských jatek mohla nově získat architektonicky zajímavé centrum, kam by Pražané chodili za nákupy, ale i za kulturou, službami nebo prací. „Už podnikáme první kroky, aby se do tržnice mohl postupně navracet život. Chceme tržnici otevřít lidem všech věkových a příjmových kategorií a zároveň do budoucna zajistit její ekonomicky udržitelný provoz,“ říká sice Pavel Vyhnánek, náměstek primátora hlavního města Prahy pro oblast financí a rozpočtu, zatím ale nebyla představena žádná strategie, která by zajistila, že do nového módně vyhlížejícího místa najdou cestu třeba místní důchodci, samoživitelky nebo nízkopříjmové rodiny. Přesně ti budou také těmi prvními, jimž potenciální růst cen nájmů v okolí nově revitalizované tržnice může způsobit existenční problémy.
Tržnice místo dalšího Palladia
Na to, že Holešovická tržnice byla donedávna prostorem, který za „svůj“ považovali i lidé, které v Palladiu a Novém Smíchově nepotkáte, už prostřednictvím tohoto textu upozornili například organizátoři bienále Ve věci umění, kteří v jedné z hal předloni organizovali výstavní program. K tomu, aby projekt nové tržnice nepůsobil obavy, by bylo zapotřebí kombinace silné bytové politiky města,městské části a antigentrifikačních taktik osvědčených v jiných evropských městech. Nová tržnice může kromě designových obchodů a bister poskytovat prostory například seniorským centrům, klubům pro rodiče a děti, neziskovým organizacím, školkám, volnočasovým centrům, nezávislým galeriím, nízkoprahovým klubům, projektům typu Přestupní stanice nebo Dům na půl cesty. Pro mix různých nájemců lze připravit odstupňované nájemné. Je mnoho způsobů, kterými může Praha s prostorem pracovat. Důležité je, aby v něm návštěvník nemusel za vše platit a cítil se tu bezpečně a vítán. K přesnějšímu povědomí o tom, co by obyvatelé Sedmičky mohli chtít a potřebovat, má ostatně vypracované know-how kancelář participace na IPRU. Jen chtít participaci zajistit skutečně důsledně.
Otázka, kterou bychom si v souvislosti s gentrifikací měli pokládat, tak nezní, zda město posouvat dál nebo ho konzervovat – to ani dost dobře nejde. Pokud si uvědomujeme závažnost jejích možných důsledků, jde spíš o to jak můžeme důsledkům gentrifikace předcházet. Promýšlet odpovědi by pro celé město mohlo být v budoucnosti mnohem výhodnější, než slepě věřit, že každá nová výstavba je skvělá. Nové pražské vedení může svým přístupem ovlivnit skutečně hodně. V sázce totiž není nic menšího, než to, zda budou do Prahy přicházet jen bohatí, nebo si jeho kvality bude moct užívat nejen projektový manažer, ale i učitelka.
Autorka je redaktorka Alarmu.