Ilustrace Lukáš Novotný
„Tahle vaše civilizace se zničí ještě rychleji, než všechny předešlé.“ – „Není to i vaše civilizace?“
(Konverzace seniorky a mladíka ve filmu Brutální vedro)
„O klimatické změně víme dlouho a nejsme s ní schopni nic udělat. Znamená to, že máme politický problém.“
(Anita Engels, socioložka z Hamburské univerzity)
„Svět se stejně změní. Jde o to jak. Jestli to necháme být a budeme čekat, co se stane, nebo si ho komunity lidí přebudují podle svých představ.“
(Jakub Hrbáň, slovenský klimatický aktivista)
Nová pařížská čtvrť, dokončená na severu města teprve nedávno, na první pohled nepůsobí nijak spektakulárně. Distrikt s názvem Clichy-Batignolles v 17. obvodu nevznikl s cílem ohromovat novou architekturou nebo luxusem. Když jím procházíte, můžete mít pocit, že jste úplně jinde, než ještě před pár minutami při chůzi pařížskými ulicemi. Mezi několika druhy parků a vodními nádržemi lemovanými vysokými bytovými i administrativními budovami se můžete cítit jako v nové městské džungli. Jako v přírodní rezervaci, kde se náhodou i bydlí.
Realitě to není tak vzdálené. Roste tu šedesát druhů změnou klimatu ohrožených rostlin. Čtvrť ale nevznikla pro záchranu flory, stavěla se, aby v Paříži přibylo sociálních bytů, a s tím, že se v budoucnu vlivem změny klimatu zdejší prostředí výrazně změní. Střídat se tu patrně budou nebezpečné vlny veder a povodní.
V distriktu jsou proto plochy zachytávající vodu při návalových deštích a zeleň ochlazující mikroklima tak, aby se tu dalo schovat před horkem. Cílem je i to, aby v budoucnu oblast neprodukovala žádný oxid uhličitý. Budovy jsou pasivní, 85 procent tepla čerpají z obnovitelných zdrojů, a propojuje je promyšlený odpadní systém. Možné scénáře vývoje klimatické změny totiž nejen nevylučují, že v budoucnosti dojde na rychlé střídání přírodních katastrof s extrémními teplotními výkyvy, naopak to popisují jako pravděpodobné – pokud se neprojeví výraznější úsilí lidí vývoj zvrátit.
Clichy-Batignolles je čtvrtí do nové doby. Do doby, v níž počasí negativně ovlivňuje naše dny na denní bázi. Vznikla pro budoucnost, kterou si nikdo nechce představovat.
Léto nových rekordů
Ještě v jednom ohledu nová část Paříže přispívá ke změně vnímání městského prostoru. Zelené plochy i hřiště jsou navržené nejen pro děti, ale také pro dospělé, seniory, sportovce i nesportující. To proto, aby nepodporovala přesun po městě autem, ale nechala obyvatele zvykat si na aktivní pobyt venku a chůzi pěšky. Lidé jsou tu ve veřejném prostoru zvyklí se nejen zastavit, ale dávat si schůzky, učit se, pracovat nebo cvičit. Francouzské hlavní město je zkrátka metropolí, která bere změnu klimatu vážně. Urbánní prostředí v Clichy-Batignolles podporuje i změnu myšlení.
Série textů nazvaná Tepelné ostrovy má několik dílů, z nichž každý představí klimatickou realitu jiného města. Publikovány budou texty o Praze, Bratislavě, Madridu a Hamburku.
Právě změna myšlení je nezbytná k tomu, abychom měli šanci se před dopady extrémního počasí ochránit. Nejde už přitom o to, že by lidé nerozuměli příčinám veder, požárů a povodní; i v České republice dříve významný vliv popíračů změny klimatu zeslábl. Veřejnost už nerozdělují názory na to, zda se změna klimatu odehrává, nebo ne. Naléhavější jsou, jak dokládá projekt Českého rozhlasu Rozděleni klimatem, rozpory ohledně toho, jaká politická řešení podporovat. Od zbytku Evropy se v tom Česko příliš neliší.
Metropolí, které se ke změně klimatu staví tak jako Paříž, je málo. Kontinent charakterizují výrazné rozdíly v kvalitě života a možnostech vést aktivní klimatickou politiku. Jak polarizovaná je debata o ní, bylo zjevné i při nedávném těsném odhlasování zákona o obnově přírody. Například ve Švédsku existuje městská čtvrť zásobená pouze obnovitelnými zdroji už přes dvacet let – v roce 2001 vznikla v Malmö jako první svého druhu. Poměrně špatně jsou na tom z hlediska přípravy na změnu klimatu naopak země na jihu (včetně Itálie), které jsou navíc extrémním počasím nejvíce zasaženy. Inspirativní je jednoznačně Francie. Pomaleji než západní města postupují ta na východě.
I leckde, kde se klimatem aktivně zabývají, se však rekonstruují ulice a náměstí bez toho, že by se na nich objevil jediný strom. Některá velká města doteď nemají klimatický plán – například Madrid. Athény si svůj schválily loni. „Může to být nedostatkem ochoty dělat změny, vlivem lobby silných průmyslových skupin nebo individuálními zájmy,“ říká environmentální korespondent Guardianu Ajit Niranjan. Roli hraje i neporozumění závažnosti klimatické změny.
To je podle něj stále výrazné, ačkoliv země jako Francie, Británie, Německo nebo Španělsko mají za sebou v klimatické politice kus práce. „Nejde jen o to si uvědomit znepokojení, jako spíš pochopit, že vám kvůli vedru může letos v létě umřít babička,“ říká Niranjan.
Například v Německu, kde se do zvyšování povědomí o klimatu zapojují i supermarkety, je úroveň veřejné podpory pro klimatická opatření vysoká. „Když se zeptáte lidí různých politických preferencí, jestli se obávají klimatické změny, řeknou vám, že ano. Když se jich zeptáte, jestli ji chtějí zastavit, řeknou vám to samé. Ale když po nich chcete podpořit zavedení rychlostního limitu na dálnici, polovina z nich řekne, že ne,“ ilustruje novinář.
V jeho domovské Británii mezitím úřaduje Rishi Sunak, vedle kterého expremiér Boris Johnson působí jako premiant klimatické politiky. Sunak dává naplno průchod sympatiím k motoristům a nedávno oznámil stovky nových licencí na těžbu ropy a zemního plynu v Severním moři. Také v Itálii vedené Giorgiou Meloni se podle korespondenta Guardianu informování o klimatu cíleně zanedbává. O tom, že si mnozí Italové myslí, že požáry na jihu země zakládají lidé, píše i český Seznam. Britský Economist si všímá výroků premiérčina přítele, televizního moderátora, hraničících s popíráním změny klimatu i rozdílů vůči adaptačnímu plánu Maria Draghiho, který Italské bratrstvo nahradilo svým.
Koncem července vydala organizace Greenpeace zprávu o tom, že létat po Evropě je kvůli daňovým úlevám pro letecké společnosti třicetkrát levnější než se pohybovat vlakem. Právě létání je přitom jednou z nejvíce znečišťujících lidských aktivit.
Léto 2023 je tak obdobím, kdy můžeme intenzivně vnímat, kolik závažných systémových nastavení brání změnám, které by nám mohly zajistit jinou budoucnost. A současně projevy klimatické změny na vlastní oči pozorovat.
Takhle vypadá klimatická změna
„Takové léto tu ještě nebylo,“ napsal koncem července španělský El País. Za sebou jsme měli nejteplejší červen v historii, a záhy teploty vylétly ještě víc. V Evropě, v Severní Americe i v Číně padaly rekordy, v čínském Turpanu stoupla teplota nad 50 stupňů Celsia. Ve vlnách omývajících Floridu bylo naměřeno přes 38 stupňů, nikde se ještě turisté v takhle teplé vodě nekoupali. Na severu Itálie zuřily bouřky, zatímco na jihu se kvůli vedru stávkovalo v továrnách. K nejviditelnější tragické události došlo v Řecku, které zažilo nejdelší vlnu veder od konce osmdesátých let. Na Rhodosu a několika dalších ostrovech se šířily požáry, kvůli nimž byly evakuovány tisíce lidí.
Hořelo ale i v severní Africe, Španělsku, Portugalsku nebo na Sicílii, kde se teploty vyšplhaly na 47 stupňů Celsia. Palermo zavřelo letiště, jindy plné návštěvníků inspirovaných seriálem White Lotus, jehož druhá sezona se tu odehrává.
Právě na turisty byla letos v létě zvláštní podívaná. Mnohde byli v extrémním vedru na ulicích sami. Na Rhodosu pobývalo v době požáru až deset tisíc turistů jen z Británie. Guardian vydal celý podcast věnovaný šokovaným reakcím Britů a jejich obdivu k lokálním dobrovolníkům, kteří jim pomáhali s evakuací. Leckterá jiná média se neubránila lehce výsměšnému tónu vůči zarputile dovolenkujícím lidem rozhodnutým užít si léto za každou cenu. V arizonském Phoenixu se mezitím tvořily fronty na oddělení zdravotnických center specializovaných na popáleniny – lidé sem přicházeli s chodidly spálenými od žhavého betonu. V amerických věznicích, které nemají klimatizaci, výrazně vzrostla úmrtnost. „Takhle vypadá klimatická změna,“ shrnovalo teplotní rekordy Politico.
Monitorovací služba EU pro sledování atmosféry a klimatických změn Copernicus přitom už loni hlásila, že prožíváme dosud nejteplejší léto. Podle výzkumníků je kvůli vedru nepřežilo až 61 tisíc lidí. Kolik to bude letos, zatím nevíme. V srpnu v částech Evropy vedra vystřídal déšť a povodně. Španělsko hlásí v polovině měsíce už třetí letošní vlnu veder, na jihu země je opět přes 40 stupňů.
Tepelné ostrovy
Málokdy se přitom v otázce klimatu akcentuje role a potenciál měst, která jsou podle mnohých odborníků extrémně důležitá nebo dokonce klíčová. V médiích se přitom dopady na města už diskutují, začaly se například častěji používat tzv. teplotní mapy, znázorňující, jak horké či chladné jsou konkrétní městské oblasti. Spolu s nimi vstoupilo ve známost spojení tepelný ostrov, označující oblast města s výrazně vyšší teplotou, než má okolí.
Tepelné ostrovy jsou čistě městská záležitost – mohou za ně asfalt, beton a ostatní povrchy absorbující teplo. Po večerním ochlazení je pak vyzařují zpátky do okolí. Proto je v noci v centrech měst tepleji, než na jejich okrajích. Mnohde je kvůli tomuto efektu už téměř nemožné se ve vedrech vyspat. Při dlouhotrvajících vlnách horka totiž tepelný ostrov zamezuje i tomu, aby se alespoň na pár hodin před východem slunce ochladilo. Teplo z něj sálá po celou noc.
Pro česká města to zatím ještě realita není, čím dál rychleji se však blíží. I ve zdejších médiích se objevují mapy s červenými skvrnami, kvůli kterým vlastníci chat z měst začátkem července okamžitě mizí. Ani naše debata o klimatu se už tedy netýká jen vysychání krajiny. Vystupují v ní urbanisté, environmentální psychologové i odborníci na mitigační a adaptační opatření – ta, která by mohla klima mírnit, i ta, která pomáhají se novým podmínkám přizpůsobit.
Změna klimatu má však stále status něčeho, co se děje „také“, ne něčeho, co mění vše ostatní. V konkrétní klimatické strategie a praktická opatření se rostoucí povědomí proměňuje jen pomalu. Nešetří se s politickými sliby ohledně sázení stromů ani rozhovory, v nichž odborníci radí pořídit si solární panely, zvládáme se ale soustředit jen na jednotlivosti. Příliš se nebavíme o našich schopnostech představit si svět jinak a pokusit se ho částečně přebudovat.
Nejde přitom jen o proměnu ulic a náměstí v nově řešené experimentální prostory, kde si můžeme vyzkoušet, co nám v horku či turbulentních změnách počasí ve městě vyhovuje. Hrozba klimatické změny nám dává možnost kompletně „přemyslet“, jak budou města fungovat.
Nový, odolnější svět
Města, která se nechtějí celou svou plochou stát tepelnými ostrovy, mohou dělat poměrně hodně. Jsou sice největšími znečišťovateli, zároveň ale mají velký potenciál svůj negativní impakt umenšovat. „Jsou jediným hráčem, který může vést klimatickou politiku tak, aby měla brzy dopad,“ říká expertka na implementování politických strategií na lokální úrovni Sonia de Gregorio Hurtado z Polytechnické univerzity v Madridu.
„Nejlíp vědí, co se v nich dá dělat a jak. Klimatickou politiku je třeba lokalizovat,“ souhlasí expert organizace Re-set Radek Kubala. „Často to vědí lépe než politici v mocenských centrech nebo na ministerstvech. A také mohou být velmi inspirativní. Skvělým příkladem je všechno, co dělá Paříž, včetně regulování aut na silnicích,“ dodává s tím, že mnoho evropských metropolí akcelerovalo svoji snahu věnovat se klimatu během covidu, kdy se díky menšímu provozu pročistil vzduch. Města pak mají výhodnou pozici také v tom, že pokud pro zdraví a bezpečí svých obyvatel nedělá dost práce centrální vláda, mohou se o to pokoušet právě ona.
„Mohou být skutečně klíčová, třeba v Polsku nebo v Maďarsku vidíme, že zatímco národní vlády jsou proti klimatické politice, jsou to města, kdo přebírá iniciativu. Během Trumpova období v USA vznikla aliance měst, díky kterým se nezastavil rozvoj obnovitelných zdrojů a odchod Spojených států od fosilních paliv,“ dokládá Kubala.
De Gregoria Hurtado pak upozorňuje ještě na jednu věc: města mají dobrou pozici i pro podporu občanské angažovanosti a participace. Podle ní by měly klimatické plány měst i regionů vždy vznikat na základě participačních procesů s obyvateli. „Samy komunity si musí určit, co jsou v jejich oblastech hlavní problémy a jak je chtějí řešit,“ vysvětluje expertka.
Podle studií však bude potřeba, aby evropské metropole přitvrdily. Doposud byly zvyklé tvořit klimatické plány nebo promítat téma klimatu do oblasti územního plánování, mobility, sociální koheze a bydlení. Podle nejnovějšího výzkumu španělské odbornice o městech ve Středozemí si jich však pořídilo klimatickou strategii pouhých 30 procent. Některá města v Evropě za sebou sice mají určitý progres, žádné ale dostatečný. Málokde se pokoušejí téma klimatu promítat do všech oblastí politiky. Pravděpodobně nikde se nepodaří dosáhnout uhlíkové neutrality do stanoveného data.
„Dříve či později města budou k větší aktivitě donucena. A to v důsledku nejen ekologických, ale i socioekonomických důsledků změny klimatu,“ upozorňuje odbornice.
Elektrická energie posílaná mezi sousedy a čtvrti bez aut?
V České republice dnes existuje několik dobře hodnocených dokumentů, v nichž se dá seznámit s tématy, jimiž se města musí zabývat. Pražský Klimatický plán nás hned zkraje upozorňuje na to, že příprava na změnu klimatu nebude spočívat jen v instalaci zelených střech, ale v postupném provádění velkých systémových změn ovlivňujících fungování celého města. Začíná přechodem na komunitní energetiku. Po něm by obyvatelé propojení sítí generovali a vzájemně sdíleli vlastní elektřinu, i to by mohlo nahradit část dodávek od velkých elektráren.
Takovou síť popisuje Martin Bursík jako stovky nebo tisíce městských střech, fasád a balkónů osazených malými elektrárnami. Provoz každé z nich by bylo možné sledovat na chytrém telefonu, hlásícím spotřebu, náklady i zmenšení uhlíkové stopy. Přebytky by od lidí vykupovala městská energetická komunita a poskytovala ji členům, kteří ji právě potřebují. „Když jsme spočítali uhlíkovou stopu města, zjistili jsme, že asi 60 procent z toho je dodávka tepla a elektřiny do města,“ vysvětluje Bursík.
Energetická soběstačnost sice získala větší urgenci invazí Ruska na Ukrajinu a v červnu vláda schválila novelu zákona, která umožňuje vznik energetických komunit. Přestože v Praze tato možnost díky mimořádnému memorandu organizačně vznikla už před schválením zákona, lidé o ní zatím příliš nevědí.
Ani téma aktivní dopravy, tedy cyklistické a pěší, zatím v Česku není bráno dostatečně vážně. Média se dopravou zabývají málo a větší část diskuze zabírá konflikt mezi automobilisty a těmi, kdo by rádi ve městech lepší cyklistickou infrastrukturu. Toto téma pak překrývá fakt, že by u nás na kolech jezdilo mnohem více lidí, pokud by se v provozu cítili bezpečně. Už vůbec pak nejsme zvyklí probírat se scénáři, jak by naše města vypadala, kdybychom se skutečně odvážili snižovat počet aut.
V německých nebo francouzských městech této imaginaci pomáhají experimenty s uzavíráním ulic pro auta nebo snižováním rychlosti. U nás však debatu ovládá názor, že by šlo o omezení osobní svobody obyvatel. Změna klimatu se v tomto kontextu příliš nepřetřásá.
Pražský náměstek pro dopravu Zdeněk Hřib (Piráti) zatím mluví jen o plánu zklidňování ulic u základních škol. Například zdražovat parkovné se ale nechystá. Na to, jaký dopad mají pražské a brněnské demonstrativní pochody za nejvyšší povolenou rychlost na 30 kilometrech v hodině, se podrobněji zaměříme v dalším z textů série Tepelné ostrovy o Praze.
Kromě aut to jsou to pak i domy, které znečišťují ovzduší. Například v Londýně už vědí, že až polovinu oxidu dusičitého v centru produkují ne vozidla, ale administrativní bytové budovy a továrny. Veřejné budovy se proto tam i u nás postupně začínají transformovat na méně energeticky náročné. V Česku ale díky Zelené úsporám poměrně známé téma bude muset být ještě akcentovanější, pokud chceme znečištění skutečně snižovat. Města by v tomto ohledu mohla být lídrem.
Nejlepší příklady práce českých měst přehledně shrnuje publikace Jak na udržitelné obce organizací CI2 a Susto. Ta nejlépe hodnotí zmiňovaný Klimatický plán Prahy, ale i Adaptační strategii Ostravy a všímá si i inspirativních jednotlivostí, jako je budování zelené střechy na školní jídelně v Mohelnici.
Jak je na tom Česko
To, co ve strategiích naopak chybí a jaké slepé skvrny má český stát v oblasti podpory měst adaptujících se na klima, pro nás shrnuje ředitelka Zeleného kruhu Petra Kolínská. „Už stovky měst mají adaptační nebo mitigační strategii, například Adaptační strategie Jihlavy je vynikající,“ říká expertka. Česko ale podle ní v oblasti adaptace není příliš efektivní.
„Jsme zacyklení do metodik a nezávazných doporučení. Moc se nemáme k tomu se k něčemu zavázat povinně. Víme, jak se má například zachytávat voda, aby neodtékala do kanálu. Víme, jak se mají sázet stromy v ulicích. Víme, že když se pokácí stromy, bylo by lepší nařídit náhradní výsadbu. Ale málokteré opatření je nařízeno legislativou. Přešlapujeme na místě a zadáváme vznik dalších dokumentů, které pak skladujeme v šuplících,“ upozorňuje Kolínská, která má v Zeleném kruhu na starost projekt Měníme klima v legislativě pro naše obce a města.
Mezi systémové změny, jejichž zavedení by mělo skutečný impakt, podle ní patří například „zrovnoprávnění“ stromořadí s technickými sítěmi tak, aby stromy v ulicích nemusely vždy ustoupit kabelům a zbylo na ně na ulici místo. Nebo zřízení funkce obecního odborníka na klima, který by byl proškoleným státním zaměstnancem. Například ve Francii se chystá školení několika milionů státních úředníků, kteří se tak stanou experty na klima.
„Existuje například studie, jak postupně všem bytovým domům zpoplatnit odvod dešťové vody do kanalizace. Tak, aby byly motivované hledat jiný způsob využití. Je potřeba, aby si každý vlastník domu uvědomil, že jeho nemovitost má okap a ten okap nesmí končit v kanálu, ale v nějaké retenční nádrži. Pokud ovšem nemá adaptační opatření v gesci ministerstvo životního prostředí, zůstává návrh v šuplíku. Je to doklad toho, že nefunguje komunikace mezi resorty. Přitom zvládání negativních změn klimatu bude vždy mezioborová záležitost,“ doplňuje Petra Kolínská
Podobně důležité by podle ní bylo uložit v případě kácení stromů povinnou náhradní výsadbu. Teď ji úředník pouze může nařídit, a zda musíte po kácení nově sázet, je na jeho rozhodnutí.
Města, kde i školník ví, co s klimatem
„Problémem je tedy naše neochota si říct, že systémovou změnu skutečně chceme, pak ji totiž po městech ani nevyžadujeme. Adaptační opatření jsou až na výjimky jen a pouze dobrovolná,“ říká dále Kolínská.
Nejlepší klimatické plány podle ní myslí nejen na to, aby města budovala cyklostezky a přecházela na obnovitelné zdroje, ale také na informování veřejnosti a živení poptávky po nových opatřeních. „Zoufale bychom ve zdejších plánech potřebovali kapitolu Jak měnit společenskou atmosféru ve městě,“ dodává. Veřejná poptávka po tématu je zřetelná ne náhodou například v odborníky skvěle hodnocené Francii. Loni tu byl nejprodávanější knihou komiks o změně klimatu Svět bez konce, přeložený i do češtiny.
Jako další dobrý příklad uvádí Kolínská klimatický plán Rotterdamu, v němž tvoří adaptační opatření pouhou třetinu. Rozsáhlá kapitola je naopak o tom, jak vytvořit pro změny poptávku ve společnosti a dosáhnout jejich akceptovatelnosti.
Podle komisařky OSN pro horko Eleni Myrivili věnují podstatnou část svého klimatického plánu komunikaci s obyvateli i Athény. A podle experta z neziskové organizace SUSTO Jana Kurky je příkladné i finské Espo, kde má část zaměstnanců města pracujících na strategii udržitelnosti na starost vztahy spolupráce a důvěry s lokálním byznysem i běžnými obyvateli. „I školník tu ví, na čem město pracuje a co on konkrétně má dělat,“ říká s nadsázkou Kurka.
Veterán české neziskové scény mluví o tom, že je u nás zásadní bariérou pro klimatickou politiku snaha úředníků „hlavně neudělat chybu“. Zdejší systém je nutí ke kontraproduktivnímu stylu uvažování, myslí si Kurka. „Abychom se dokázali připravit na jiné klima, musíme se nebát inovovat, testovat, pilotovat a dělat chyby,“ říká odborník, podle kterého česká města také příliš neumějí spolupracovat se soukromým sektorem. On sám městům radí, jak dosahovat cílů udržitelnosti.
„Například Espo je zvyklé zvát místní firmy k realizaci pilotních projektů. Dává jim k dispozici své plány, své strategie, na základě kterých mohou testovat nové technologie využitelné k dekarbonizaci. Tím si firmy si vytvoří nové služby a produkty, které mohou nabízet dál,“ popisuje Kurka a jedním dechem dodává, že velkou překážkou je i „grantové uvažování“.
Peníze je podle něj potřeba umět získávat i z byznysového sektoru a umět je investovat. „Jen vyčerpávat granty vás nespasí, vždycky vás uvrtají do toho, abyste svoji činnost napasovali na konkrétní výzvu.“
Podle Terezy Vohryzkové, zastupující hnutí Duha, má Česko velkou výhodu v tom, že na svoje klimatické programy čerpá finance z Národního plánu obnovy. „Jeho principem je, že se naplánují reformy, a ty se díky němu financují. Způsob, jakým to děláme, je ale velmi neambiciózní – zajišťujeme si tak opatření, která bychom stejně museli zavádět kvůli evropské legislativě. Není to tedy nic přelomového, ale umožňuje nám to se posouvat dobrým směrem,“ podotýká expertka na Národní plán obnovy.
Tento styl práce vychází podle ní z toho, že se česká klimatická politika nedělá nikterak vizionářsky. Spíš se plní to, co je nezbytně nutné. „A pokud to má ambice, jsou to rovnou megalomanské projekty jako horkovod Dukovany, za kterými jsou zájmové skupiny. Nezajímá nás zlepšování mechanismů, a už vůbec se tu nezkoušejí nové věci,“ shrnuje Vohryzková.
Podle ní se úřady bojí, že by skončily zavalené agendou, na kterou nemají dost lidí. Proto jde hodně peněz například přes už zavedené programy, jako je Zelená úsporám.
Zrovnoprávnit stromy
„Téma adaptace měst a obcí je pro mě stěžejní,“ říká ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL), který zní, na rozdíl od některých odborníků, optimisticky. „Mám s ním velkou zkušenost právě z komunálu, kdy jsem jako brněnský náměstek pro územní rozvoj neustále setkával například s tím, že před stromy má v ulicích měst přednost každý kabel,“ dodává. Právě na „zrovnoprávnění“ stromů s technickými sítěmi jeho resort pracuje, ministr prý ale zatím nemůže uvést žádné další podrobnosti.
Potvrzuje, že se jeho resortu příliš nedaří posouvat průřezové politiky, na kterých spolupracuje s jinými ministerstvy. Skutečnost, že Strategii přizpůsobení se změně klimatu se daří naplňovat z 60 procent a většina nesplněných úkolů se týká měst, komentuje s tím, že je nastavená do roku 2025, a ministerstvo má tedy ještě čas. „Máte ale pravdu, že městské prostředí je problematičtější. Co se týká lesních ekosystémů, jsou úkoly splněny, ale co se týká měst a obcí, je celá řada věcí provázaných se změnou legislativy, což je často v procesu,“ obhajuje se ministr.
Na některých výrazných systémových změnách se ale podle něho pracuje. Například na zavedení odborníka na klima na úrovni každé obce s rozšířenou působností.
„V Česku je asi dvě stě obcí, které jsou součástí Paktu starostů a primátorů pro udržitelnou energii a klima. Nejen pro ně budeme moci získat místo energetického specialisty. Naším cílem je, aby i na malých městech byli do roku 2030 experti, které může požádat o konzultaci opatření souvisejících s klimatickou změnou každý vlastník rodinného nebo bytového domu. Myslím, že je to velmi reálný cíl,“ říká Hladík.
Na dotaz, proč se zatím nepovedlo legislativně uložit povinnost v případě kácení stromů nahradit je výsadbou nových, odpovídá, že i na tom ministerstvo pracuje.
Brno jako vzor
Informační kampaně o změně klimatu by si podle Hladíka měla zřizovat města sama. „Příkladem může být moje vlastní práce, podívejte se na web Připrav Brno, je to ukázka, jak zapojit veřejnost i byznysový sektor,“ říká ministr, který je, co se týče informovanosti, spokojený, adaptace na změnu klimatu se podle něj dostává do mainstreamu. „Například Jihomoravský i Moravskoslezský kraj do toho opravdu šlapou, v Moravskoslezském mají největší adaptační projekt,“ chválí, přestože z celkem 14 krajů u nás mají zpracovanou adaptační strategii pouze čtyři. „Mají ji ale desítky měst, pokrývají obydlí asi třetiny obyvatel Česka,“ argumentuje Hladík. Dodává, že jeho resort hodlá tlačit i na další kraje a města, aby na změnu klimatu reagovala.
I takzvané výstražné systémy, o kterých se mluví v souvislosti s vlnami veder nebo povodněmi, jsou funkční na webu MeteoAlarm, upozorňuje ministr, byť rozhodně nejde o systém, který by například seniory upozornil na vlnu horka esemeskou. Jde pouze o webovou službu. „Loni bylo alarmů 275 a 87 procent predikcí se naplnilo, funguje to dobře, jen se o tom zatím moc neví.“
Mírnit změnu klimatu má podle něj pomoci rozšíření programu Nová zelená úsporám. „Půjde o velký dotační titul na bytovky, v rámci kterého pobízíme lidi, aby finance neinvestovali jen do zateplování, ale také do zelených střech, předokenních žaluzií, solárních panelů a podobně. Program existuje v klasické verzi, ve verzi pro seniory, kromě toho máme taky Oprav dům po babičce,“ vyjmenovává Hladík programy, které jsou dlouhodobě chváleny, ale i kritizovány za to, že rozevírají nůžky mezi bohatšími Čechy a lidmi bez majetku.
Hodně si pak ministr podle svých slov slibuje od reformy územního plánování v režii ministerstva pro místní rozvoj. „Kdyby obec mohla v regulačním plánu nastavovat, že každá střecha bude zelená, každá střecha bude mít fotovoltaiku, každý dům bude nízkoenergetický nebo že bude využívat tzv. šedou vodu, byl by to významný posun,“ myslí si.
I prozatímnímu postup MMR ve věci změn klimatu i plánované reformy územního plánování se budeme věnovat v jednom z následujících dílů Tepelné ostrovy se zaměřením na hlavní město Prahu. Klíčovým souvisejícím tématem České republiky, které momentálně rozděluje vládu, je pak odchod od uhlí.
Mít pravdu nestačí
Podle posledních zpráv se zdá, že téma adaptace a mitigace ve městech mohou brzy zastínit problémy s potravinovou soběstačností a pozornost se opět zaměří spíše ochranu zemědělské půdy. Před tím, že nás může brzy čekat šok, varuje mnoho světových odborníků a organizací. Na fakt, že globální potravinový systém ztratil svou odolnost, upozorňuje například publicista a aktivista George Monbiot.
Přesto bychom potenciálu měst mírnit změnu klimatu měli dál věnovat pozornost – i kvůli provázanosti s hrozícím potravinovým nedostatkem.
V dalších textech série se dotkneme také toho, že klimatická změna má výraznější a ničivější dopad na chudší část obyvatel. Nebo frustrace všech, kteří vědí, že globální klimatická politika je nedostatečná – potřebná opatření jsou buď v nedohlednu, nebo jsou zaváděna příliš pomalu. Jak píše Anita Engels z Hamburské univerzity, mít pravdu nestačí.
Především se však zbývající čtyři texty ze série Tepelné ostrovy zaměří na prostředí čtyř měst – Prahy, Bratislavy, Madridu a Hamburku. Na jejich příkladech si možnosti dnešních měst chránit své obyvatele před změnou klimatu ukážeme podrobněji.
Autorka je publicistka.
Text je součástí projektu Tepelné ostrovy, který vznikl za podpory nadace Rosa Luxemburg Stiftung.